I já chci mít své soukromí, děkuji
19.11.2014 20:40
V dřívějších dobách byli muži a ženy v ústavech oddělení. Typický byl oddělený život, práce, bydlení. Pokud nastaly nějaké problémy v oblasti sexuality, bývaly řešeny pomoci léků. Ještě dnes se s takovými zařízeními můžeme setkat. V některých zařízeních bývá i 50 lidí v jednom areálu. V takovém prostředí lze jen omezeně zprostředkovat realitu běžného života se sexuální výchovou. Klientům chybí běžné zkušenosti ze soužití obou pohlaví, přirozené podněty k získávání prožitků a poznatků pro svůj psychosexuální rozvoj. Handicapovaní lidé v pobytových zařízeních v sociálních službách nemají soukromí ani na osobní hygienu a převlékání, takže se soukromím na sexuální potřeby se už vůbec nepočítá.
Jedinci bývají 24 hodin pod kontrolou. V důsledku nedostatku soukromí mohou budit dojem zvýšeného sexuálního pudu. Například těžce postižení v důsledku neustálého dohledu se nedokážou uspokojit a pak se můžou nacházet permanentně ve stavu sexuálního vzrušení, které se snaží uspokojit masturbací. Přitom by to vyřešilo dostatečné soukromí nebo jednoduchá rada s názornou ukázkou, jak to má postižený klient řešit. Není ale vyřešené, kdo by to měl hlavně těžce mentálně postiženého klienta naučit, protože by to mohlo být kvalifikováno jako trestný čin pohlavního zneužívání. Klienti s lehkou mentální retardací jsou schopni lépe vyjádřit souhlas – verbálně, mimicky nebo gestem se sexuálním kontaktem, což klienti se středně těžkou či těžkou mentální retardací nedovedou.
Personál by měl dostatek soukromí v ústavních zařízeních-i v pobytových zařízeních pro seniory, zajistit. "Většinou lze zreralizovat alespoň malé úpravy prostředí. Oddělená zákoutí umožní posezení v klidu, hovor na důvěrné téma a držení za ruce, které nejsou rušeny pohledy ostatních". říká Martina Venglářová v knize Sexualita osob s postižením a znevýhodněním, nakladatelství Portál.