Jak správně komunikovat u osob s handicapem

Nastal vánoční čas. Pro někoho jsou Vánoce hlavně stresem v podobě vánočního úklidu, pečení cukroví, sháněním dárků. Ale Vánoce by měly být především symbolem pohody, klidu, ticha a též klidné komunikace. Pro některé lidi bez ohledu na handicap mohou být vánoce zátěžovým obdobím, neboť hůře snášejí vánoční samotu, i když třeba nejsou sami. Jsou sami mezi lidmi. Někteří lidé neumí komunikovat s lidmi s handicapem. Proto přinášíme pár rad, pokud se chcete inspirovat, aby komunikace u osob s handicapem probíhala vždy se vzájemným respektem

Pro všechny osoby s handicapem platí následující pravidla:

1) Mnoho lidí neumí s lidmi s handicapem komunikovat. Při komunikaci s osobou se zdravotním postižením se vždy obracíme na dotyčnou osobu, nikoliv na jeho doprovod. Platí to i u osob s mentálním handicapem. Často i odborníci dělají chybu, například lékaři, zdravotní sestry, úřednice na úřadech.

2) S žádným člověkem s handicapem nejednáme jako s dětmi, neinfaltizujeme, nenabízíme bonbony ze soucitu atd.

3) Vždy oslovujeme jménem, popřípadě příjmením, a pokud ho neznáme, vždy vykáme!

4) Nevnucujeme pomoc, pokud nám ji osoba s handicapem odmítne.

 

1) Komunikace s autistou

Základem je naladit se na stejnou vlnu, jako jsou oni. Lidi s autismem nemůžete měnit k obrazu svému. Prostě je nezměníte. Autisté potřebují, aby je lidé přijímali takové, jací jsou! Tedy žádná kritika, ponižování, výsměch, autismus se nemá nikdy potlačovat, ale podpořit.

Pokud kladou nepříjemné, až vtipné dotazy, například: „Proč jste, paní, tak tlustá? To asi nemáte chlapa?“, tak byste tyto otázky měli brát s respektem, nesmát se, nenadávat, jen je jemně upozornit, že tato otázka je nevhodná, a jednoduše vysvětlit proč.

Jestliže se vás tak zeptá dospělý člověk s autismem (neboť u dětí je tato otázka spíš roztomilá) a vy nevíte, že ten dotyčný má autismus, pak je jasné, že vás tyto otázky urazí či rozčílí. Proto je důležitá osvěta u osob s autismem, jak reagují a jak reagovat na ně.

 

{articleImage}569{/articleImage}

 

Nikdy na autisty nekřičte! Mají citlivý sluch a někteří nemají rádi vysoké tóny hlasu. Mohou se pak zablokovat a nic už neřeknou.

Při kladení otázek je pro ně nejlepší dávat jim takové otázky, na které bude odpovídat především jednoslabičně – ano či ne. A spíše kratší otázky.

Zbytečně dlouhé otázky jsou pro ně složité a pro autisty je někdy těžké v komunikaci dát ve svých myšlenkách odpovědi do vět. Jejich odpovědi mohou být odlišné od položené otázky, ale stejně jako u jejich nevhodných otázek je toto třeba akceptovat.

Při komunikaci omezte pohled do očí. Přímý pohled může u autistů vyvolat paniku a nejistotu a pak se ztrácí ve svých odpovědích.

Nemusí pochopit vtipy, sarkasmus, ironii a běžné fráze. Bývají pak úzkostní a zmatení. Pokud jsou autisté agresivní, znamená to, že jim něco chybí.

Je i dobré předem jim říkat, co se bude dít, plánovat dopředu, co je při vašem setkání čeká. Autisté mají rádi pevný řád, který již začíná výchovou rodičů. A výchova rodičů by měla být i směrem k sexualitě už od malička.

 

2) Komunikace s lidmi s mentálním postižením

Osoby s mentálním postižením mají omezenou slovní zásobu, často mají poruchu artikulace hlásek a neumí se vyjadřovat správně gramaticky.

Je lepší jim dávat kratší otázky s aktuálními událostmi. Důležitá je trpělivost, neboť mají pomalejší tempo řeči, jednoduchý obsah sdělení a občasné odchylky v chování – chovají se dětinsky.

Je třeba dbát na to, aby se nenechaly ovlivňovat, neboť jsou důvěřivé a často lidem věří.

 

3) Komunikace s lidmi s psychickým onemocněním

Jak správně mluvit s lidmi, kteří mají psychické problémy. Zde stručné rady:

1) Především projevovat zájem. Naslouchat jim, mluvit s nimi jako s každým jiným, neponižovat je, vyslechnout jejich problémy, ale nedávat přehnané rady.

2) Trochu je navést, když si nevědí rady - jak zapnout sporák, ukázat jim to, ale nedivit se nad tím, že takovou pro ostatní maličkost nezvládnou samy.

3) Věřit jim, co říkají. Situaci můžou vnímat jinak než zdraví lidé, což může vyvolat hádku. Je lepší naslouchat jim a říkat jim v klidu své vlastní pocity u stejné situace, kterou psychicky nemocní lidé prožívají.

4) Nebát se jich zeptat na jejich nemoc, jak ji prožívají, jaké mají starosti a radosti. Jsou schopni si povídat, pokud vycítí důvěru a respekt.

5) Zachovat klid, pokud psychicky nemocní lidé nemají „svůj den“. Se svou nemocí tak bojují a v případě našeho hněvu by byli uvedeni do většího stresu.

Vyžaduje to velkou míru trpělivosti, kdy to může chvíli trvat, než dotyčný bude mít zase svůj „hezký den“.

 

4) Komunikace s osobami na vozíku

1) Je nutné nechat se vést osobou na vozíku a poslouchat ji. Pokud má jen tělesné postižení, umí přesně popsat, jakým způsobem s ní a s jejím vozíkem manipulovat. Nemanipulujeme nikdy s vozíkem bez vědomí osoby na vozíku.

2) Je důležité se též přizpůsobit pozici při komunikaci. Tedy k osobě na vozíku se při komunikaci skloníme, sedneme tak, abychom si viděli do očí.

3) Zacházíme s osobou na vozíku přirozeně a jako s rovnocenným partnerem. Nemají rády projevy lítosti, zdrobněliny, nejsou to malé děti!

4) Nemanipulovat s vozíkem bez vědomí osoby na vozíku.

 

5) Komunikace s nevidomými osobami a jak nás nevidomý člověk vnímá

Nevidomí lidé mají obvykle velice dobře vyvinutý sluch, hmat a čich.

Tyto smysly jim kompenzují zrak. Jako první při kontaktu s druhými vnímají především hlas člověka. Je to podobné hodnocení prvního dojmu pomocí zraku.

Hlas nevidomým vypoví o povaze člověka, vřelosti, nedostupnosti. Povahu a chování člověka zaznamenají také pomocí hmatu i čichu.

Proto i více vnímají vůni a další drobnosti, které si osoba, která vidí, běžně neuvědomuje. Mohou si například všímat jemnosti, tvaru, štíhlosti rukou při podání ruky, poskytnutí rámě.

Především se chováme přirozeně. Když chceme navázat kontakt s nevidomým, tak pozdravíme a lehce se ho dotkneme na paži.

Pokud nevidomého známe, přidáme k pozdravu i jeho jméno, aby si nevidomý byl jistý, že pozdrav patří jemu. Vždycky mluvíme přímo na osobu nevidomou, nikoliv na její doprovod.

Základem je hlavně přirozená, nenucená komunikace. Můžeme se zeptat, zda nevidomý potřebuje pomoci, v jakém rozsahu a počkáme na odpověď.

 

{articleImage}567{/articleImage}

 

Je třeba i zvažovat, na co se nevidomých osob ptáme. Často se stává, že se v bance zeptají, jestli se nevidomí umí podepsat. Je to pro ně ponižující. V MHD nevnucujeme místo k sezení, pokud řekne, že sedět nechce.

Dáváme si pozor na svůj hlas. Nevidomý velmi dobře vnímá hlasovou dynamiku – zda na něj dotyčný mluví přirozeně. Neměli bychom mluvit zbytečně hlasitě, hlavně nekřičet do ucha. Také byste nebyli rádi, kdyby vám někdo zakřičel nečekaně do ucha. Lidé si neuvědomují, že nevidomý neznamená neslyšící.

Při doprovodu nikdy neradíme, kudy má jít, pokud již má prošlou, zažitou trasu, kterou běžně chodí. Pokud mu něco podáváme, vždy to okomentujeme.

 

6) Komunikace s neslyšícími

Lidé, kteří se chtějí seznámit s neslyšícím člověkem, by měli znát techniku správné komunikace.

Tedy:

1) Rozhovor navážeme lehkým dotykem na rameno.

2) Nikdy nezvyšujeme hlas, ani nekřičíme! Nemluvíme moc rychle, ale ani neslabikujeme.

3) Vždy se díváme do očí. Pokud tak neděláme, neslyšící neví, že na něj mluvíte.

4) Při mluvení nikdy nežvýkáme, nezakrýváme si ústa rukou, nekouříme. Nedíváme se stranou. Správně artikulujeme. Někteří neslyšící jsou schopni odezírat ze rtů. Neslyšící by vám měl dobře vidět na ústa.

5) Vždy se ujistíme, že nám neslyšící rozumí.

 

7) Komunikace se seniory

1) Mluvíme pomalu a respektujeme jejich sníženou pohyblivost i psychomotorické tempo. V případě nepochopení komunikace trpělivě znovu vysvětlujeme.

2) Ověříme si komunikační bariéru (zrak, sluch atd.) a přizpůsobíme tomu komunikaci, která je již popsaná v předchozích částech této kapitoly.

3) Komunikace je lepší v dopoledních hodinách. Odpoledne a večer jsou už unavení.

4) Důležité informace zopakujeme několikrát.


Vytištěno z: http://www.sexualniasistence.cz/jak-spravne-komunikovat-u-osob-s-handicapem-1/