Pozvání přijali Petr Eisner, lektor a konzultant, Kateřina Kolářová z katedry genderových studií, Daniela Komanická, publicistka a občanská aktivistka, Lenka Vochocová, zakladatelka spolku Inventura. Moderátorkou byla Bára Šichanová z rádia Wave.
Z pohledu Kateřiny Kolářové:
Je to nedostupnost jiných možností řešit vlastní sexualitu. Možnosti jsou vázané na materiální, společenské a sociální postavení lidí s handicapem. Služba, jak je nastavená, je relativně drahá. Jedním z paradoxů lidí, kteří jsou znevýhodnění, je kontakt normality. Normality jsou ekonomicky a sociálně prekarizovány, což je součást normy a moci, sociálního statutu lidí s postižením. V českém kontextu, ten, kdo po službě sexuální asistence slouží, si jí musí zaplatit. Je to 1200 Kč za hodinu. Jsou země, které se na financování podílí nebo ji platí, u nás ne. Když to přepočítáme, tak 8 hodin osobní asistence stojí 150 Kč na hodinu. V přepočtu, v tom nejvyšším státním příspěvku dostanete 4 hodiny za den. Tak si představte, jak dlouho musíte šetřit, abyste si mohli tu službu dovolit. Takže služba je nedostupná, je určena lidem, kteří mají ještě jiné finanční podpory.
U nás nemůžeme sexuální asistentky zastřešovat, sledovat, supervizovat. V cizích zemích mají sexuální asistentky péči, zastřešení, starají se o ně. Tady není kontrola, kdekdo by mohl přijít a říct, já jsem sexuální asistentka. Též další vzdělávání mají sexuální asistentky v cizích zemích lepší.
Další právní problém je ten, že lidé s handicapem, kteří nemají schopnosti, zkušenosti a znalosti a sjedná jim sexuální asistenci někdo jiný, tak ten, kdo jim službu sjedná, se dopouští kuplířství.
{articleImage}226{/articleImage}
Sexualita se proměnila s nástupem moderní společnosti. Od historie do současnosti probíhají snahy sexualitu lidi s postižením regulovat, usměrňovat, blokovat. Společností jsou lidé s handicapem vnímáni jako nedospělí, prostě jako děti. Rodiče lidí s handicapem mají představu, že jejich dítě je věčné dítě. Mentální věk se měří určitými způsoby. Mentální věk 6 let – je to dítě, ale že člověk prožil 30letý život a má zkušenosti dospělého člověka, má také sexualitu dospělého člověka, to už je skryto. Jsou tím infikováni rodiče, neodváží se s expertízou bojovat.
Lenka Vochocová je režisérka, manažerka a koordinátorka projektů o. s. Inventura. S Petrem Eisnerem natočila film „O sexu“ a dále s Kateřinou Bubeníčkovou, která vede filmovou dílnu v Inventuře, natočila dokument „Nemusíš s láskou, stačí s citem“.
Lenka Vochocová:
Dostávali jsme zpětnou vazbu, která byla konfrontační, v určitých regionech to bylo vnímáno tak, že film předbíhá realitu. Člověk s postižením podle názorů lidí by si měl budovat přátelské, romantické, milostné vztahy bez sexuality. A že sexualita je nadstavba. Pracovnice či asistentky, které pracují s lidmi s postižením, měly výhrady vůči filmu, že sexualitu příliš sexualizujeme, což byl další tlak. Těžké bylo pro nás prolomit představu, že takhle vypadá sexuální život handicapovaných lidí. Je to otázka moci, někdo nad těmi lidi má moc, nejsou sami, není jim umožněno, aby si rozhodovali o těchto věcech, lidi jim do toho mluví.
Petr Eisner:
S filmem mělo hodně lidí problém. Mnoho lidí s postižením reaguje negativně na jednu scénu slovy „Fuj, to je hnusný“. Když se jich zeptám proč, tak nemají argumenty.
Petr Eisner je lektor a konzultant v oblasti sexuality lidí s handicapem. Mají lidé povědomí, že tady je?
Mám narváno, zájem vzrůstá. Když za mnou lidé přijdou, je to fajn, když nepřijdou, tak je nějaký problém. Rodiče znevýhodněných dětí za mnou chodí sami. Po mé konzultaci začnou chápat, kdo je pro ně dítě, uleví se jim. Je to o hledání normy, aby rodiče přijali, že je dítě pohlavní bytostí.
Je to dáno nedostatkem sexuální výchovy a osvěty. Nesvéprávní či omezeni lidé v právních úkonech mají právo kdykoliv mít sex, nemůžeme je v tomto omezovat. Řešením není izolace, to je týrání.
Veřejná debata v médiích sklouzává jedním směrem, k tomu nejatraktivnějšímu a nerozvíjí se debata, jak lidi s handicapem podporovat. Je potřeba pracovat na tom, aby lidé s handicapem rozuměli sobě, aby mohli svoji sexuální identitu svobodně rozvíjet.
{articleImage}228{/articleImage}
V některých zařízeních v sociálních službách sexuální asistenci chápou, v jiných ještě mají názor, že sexuální asistentky k nim nesmí v žádném případě přijít. Chápou to jako bezbariérovou prostituci.
Lidé se znevýhodněním, s handicapem, mají zdravotní problémy, dostávají protézy, prášky, katetry, vývody. Jsou v intimní situaci s osobní asistentkou, která pomáhá polohovat tělo, protože potřebují jiné polohy. Ve společnosti se nevejdou do představ, co je normální, reproduktivní primární sex mezi mužem a ženou. Na tyto lidi se pohlíží jako na nenormální. Je těžké uspořádat si život, aby odpovídal představám uspořádané společnosti. Proto je osvobozující, když má člověk s handicapem podporu a respekt k jeho sexualitě.