O sexuální asistenci s Janou Urbanovou a režisérkou Dagmar Smržovou

Pojďme se nyní podívat do zákulisí hlavní hrdinky s handicapem, Jany Urbanové, která má dětskou mozkovou obrnou a musí ležet na lůžku.

1) Co pro vás znamená slovo sex a sexualita?

Nikdy jsem se nad tím takto do hloubky nezamýšlela, ale sex pro mě znamená především uvolnění a touhu po uspokojení. Sexualitu vnímám jako pocit blízkosti a intimity blízkého člověka, kterého jsem zatím bohužel nepotkala.

2) Použila jste někdy erotickou pomůcku a chtěla byste nějakou vyzkoušet?

Nikdy jsem erotickou pomůcku nepoužila, protože to sama nedokážu. Ale s člověkem, který by mě dokázal milovat, bych rozhodně nějaké erotické pomůcky ráda vyzkoušela. Ráda bych zkusila třeba vibrátor. Popravdě se v tomto ale moc neorientuji.

3) Ve filmu byli tři muži, kteří hráli sexuální asistenty. Se kterým se vám hrálo nejlépe a jaké to bylo?

Dokument vůbec hraný nebyl. Režisérka pouze vždy nastínila jistou situaci a čekala, co z toho vyplyne. Sexuální asistenty zařídila Dáša Smržová. Před samotným setkáním jsme se nikdy neviděli. Nejlepší zážitek jsem měla s Mírou, který mě za pomoci tantrické masáže fyzicky i psychicky uvolnil a uspokojil mé sexuální potřeby.

4) Podala jste si někdy inzerát na hledání lásky doopravdy nebo jenom v tom filmu?

Inzerát jsem si podávala pouze v rámci dokumentu na popud Dáši Smržové, ale tajně jsem doufala, že se někdo opravdu chytne… Zatím ale bohužel…

5) Když za vámi přijela režisérka Dagmar Smržová s nabídkou hrát ve filmu, řekla jste hned ano? Nebo jste se chvíli rozhodovala? Jaké jste měla pocity? (Prý k vám poprvé režisérka nepřijela – vrátila se, aniž tam dojela, a od vaší sestry to pořádně schytala, mrzelo vás to – že nepřijela hned napoprvé? Pak už ale dorazila, když se nad sebou zamyslela…)

Je pravda, že Dáša napoprvé vůbec nedojela. Když jí moje sestra dala důrazně najevo, že takhle se s lidmi nejedná, zřejmě se v ní hnulo svědomí a napodruhé již dorazila. Chvíli jsem váhala, jaký dopad bude mít film na mě a na moji rodinu, a taky jsem se bála, zdali to vůbec zvládnu. Nakonec jsem si ale řekla, že bude fajn, když tady po mně něco zbude. Tímto dokumentem jsem chtěla veřejnosti ukázat, že i s handicapem, který mám, se dá žít prakticky plnohodnotný a normální život.

6) Co vám nejvíce vadí při běžné komunikaci s vámi na lidech?

Nejvíce mi asi vadí předsudky veřejnosti. Lidé si často myslí, že když vypadám trošku nestandardně, že se mnou musí jednat jako s malým dítětem nebo s mentálně postiženým člověkem.

7) Ve filmu vám maminka nabízela cigaretu. Kouříte doopravdy? Jaká cigára vám nejvíce chutnají?

Ano, kouřím nejen cigarety, ale i marihuanu, která mi velmi pomáhá od bolesti zad. Z cigaret mám nejraději, když mi ji někdo ubalí. Nerada kupuju nějakou značku. Nejraději prostě mám balené.

8) Jak trávíte svůj běžný den?

Mé dny jsou celkem stereotypní, především vzhledem k lokalitě, kde žiju. Jinak takový běžný den vypadá asi tak, že když se ráno vzbudím, máma mě upraví, přebalí, vyčistí zuby, dá mi snídani a pak většinou koukám na televizi nebo jsem na telefonu.

Když je hezky, snažíme se po obědě odpoledne chodit na procházky, ale mámě bohužel začínají s přibývajícím věkem docházet síly. Bydlíme v bytě v patře bez výtahu a nosit mě po schodech je pro ni celkem náročné. Občas za námi dojde nějaká návštěva. Často chodí moje milovaná babička, kterou mám moc ráda a za spoustu věcí jsem jí nesmírně vděčná. Když jsou náhodou v okolí nějaké akce, tak se jich snažíme účastnit (pouť, Javornické dny, Bukovské hody atp.). Někdy si také večer zajdeme na pivko do místní hospůdky.

9) Jak se vám natočený film líbí? Získala jste ve filmu nějakou zkušenost pro život?

Film jako celek se mi líbí moc. Dáša měla původně záměr oslovit tři děvčata s podobnou problematikou, s kterou se potýkám i já, ale nakonec mi udělala obrovskou radost tím, že dala především prostor mně a příběhu naši rodiny. Díky této příležitosti jsem zažila spoustu nevšedních a neopakovatelných zážitků (dovolená v Chorvatsku, tantrická masáž atp.). Zajímavou zkušeností pro mě byl desetidenní pobyt v sociálním zařízení pro handicapované, Zbůch (Plzeňský kraj), kde jsem si plně uvědomila, že tyto instituce pro mě nejsou absolutně vhodné. Děkuji za tuto zkušenost!

10) Viděla jste první díl „Miluj mě, jestli to dokážeš?“

První díl filmu jsem viděla a velmi mě zaujal. Už tehdy mě nadchla myšlenka sexuální asistence. Aktéři filmu mají můj velký obdiv.

 Jana s maminkou

Pár otázek režisérce Dagmar Smržové:

1) Kde jste našla hrdinky filmu?

Hrdinky jsem našla na sociálních sítích. Hledala jsem hendikepované holky, které by šly do filmu o sexu a potěšení. Ozvala se mi Janice Provokace Urbanová. Moc se mi líbila a byla ochotná jít do lecčehos. Když jsem viděla ji a její mamku Martinu, bylo mi jasné, že se k takovému kalibru další příběhy nebudou hodit… a další věc, která mne přesvědčila, abych se nakonec zabývala jenom touto rodinou, byla přítomnost tří generací žen v příběhu… dvojčata Jana a Kateřina, jejich matka Martina a babička/tchyně, matka otce. Všechny se v příběhu motají ve svých iluzích, představách, láskách, nadějích a sebetrýzních.

2) Jaký máte názor na sexuální asistenci, která se ve vašich dvou filmech objevuje?

O sexuální asistenci nemohu mluvit zasvěceně. Přiznám se, že v mých filmech je toto téma přítomno spíše okrajově. Použila jsem ho podvakráte jako dramaturgický rámec a důvod pro vyprávění zvolených příběhů. Kromě toho není sexuální asistence u nás na takové úrovni, ani osvětové, ani reálné, že by se o ní dalo točit koncentrovaně a seriózně, cíleně. Myslím, že by to bylo pro diváky ještě mnohem více nepřijatelné než vyprávění osudů mých zvláštních hrdinek. Přiznám se také, že mne moc nebaví věci, které neposkytují možnost odlehčení, humoru, zvláště když se jedná o tak kontroverzní téma, jako je sexuální asistence. Víme totiž, že je to věc zbytná… Je dobré o ní mluvit, ale myslím, že důležitější je mít kolem sebe lásku, přátelství, a milosrdenství, které může člověku tyto potřeby do jisté míry vynahradit. Už podruhé jsem filmem „Chci tě, jestli to dokážeš“ toto téma otevřela, a když se najde někdo, kdo bude chtít v jeho zpracovávání pokračovat důsledněji a více konvenčně, budu mu držet palce.

 Jana s Dagmar Smržovou

3) O co vám ve filmu tedy hlavně šlo?

Snažila jsem se filmem mimo jiné zeptat, jestli je horší hendikep fyzický, kterým trpí Jana a Katka, nebo hendikep psychický, kterým trpí jejich matka Martina, nebo její matka, která se nevídá se svými vnučkami, a téměř se zřekla své dcery z různých důvodů. Všechny se vlastně cyklí v urputné touze po lásce a přijetí, která je vede do pekel nesmyslných vztahů a jejich udržování za každou cenu, když už dávno nemají smysl – viz babička Jany a Katky, matka jejich otce, který je opustil, ale válí se u ní doma na posteli a popíjí pivo, nebo Martina, která hledá muže po hospodách, místo aby se ho dávno zbavila atd. Film ukazuje život takový, jaký skutečně je, jeho nahotu a malé ženské bitvy o přežití… a ukazuje to tak, že je to pro lidi stravitelné, ba naopak zábavné a povznášející.