Postoj k sexualitě zdravotně postižených je ze strany společnosti, pracovníků ústavních zařízení a dalších organizací většinou kontroverzní. Proto je i tato problematika složitá na řešení. O tom už přednášel Petr Eisner, Dis, lektor a konzultant v oblasti sexuality a vztahů lidí s postižením:
{articleImage}29{/articleImage}
"Všichni lidé samozřejmě mají právo na sex. Zbavení způsobilosti k právním úkonům na věci nic nemění. Sex není právní úkon a opatrovníci tudíž nemají právo do takových věcí zasahovat. Ovšem, kde mluvíme o právu, musíme zmínit o povinnosti, které lidem z užívání práv vyplývají. Tyto povinnosti platí tudíž bez výjimky také pro lidi s postižením.
Dnešní společnost je přeerotizována, sex se objevuje na každém rohu, billboardu, v reklamách, což na jednu stranu společnost uvolňuje, přenastavuje, ale co se týče sexuality lidi s postižením, tak společensky stále není plně uznáno jejich právo na sexuální a vztahový život."
"Liší se organizace od organizace a můžeme najít diametrální rozdíly v přistupu. Já v současné době pracuji na projektu Transformace sociálních služeb pro Ministerstvo práce a sociálních věcí, jezdím po mnoha zařízeních po celé republice a vidím ty velké rozdíly v ústavních zařízeních. Někde je to na velmi dobré cestě, klienti mají podporu a pracovníci na něj dokáží reagovat, vnímat jeho sexualitu, nabízejí nějaké alternativy, jinde je to stále na bodu nula." hovoří Petr Eisner.
"Někteří pracovníci jsou schopni mi říct: „Tady sexualita aktuální není, naši klienti žádné potřeby nemají“. Když oponuji, protože každý člověk je pohlavní bytost a má nějaké potřeby, jejich další reakce zní: „Tak se na TO běžte podívat, vždyť TO jenom leží a kouká, vždyť se TO jenom kymácí po chodbě.“
Z toho se mi zvedá žaludek. Naštěstí takových lidí je dnes ve službách už málo a neměli by v sociálních službách vůbec pracovat, ale bohužel někde stále pracují. Budu rád, když se to změní, ale chce to nějaký čas."
"Se soukromím mají lidé s postižením velký problém. Jestliže ve svém životě nemají soukromí, tak často sexualitu vnímají jako věc veřejnou. Není jiná možnost, než ji plně sdílet s ostatními. A to je problematické, lidé pak mají tendenci obnažovat se nebo masturbovat na veřejnosti, jinou možnost v životě nemají, soukromí neexistuje.
Tomu se nedivme, takové patologicky vnímané chování není ve většině případů způsobeno postižením jako takovým, ale vzniká kvůli podmínkám, ve kterých se člověk kvůli postižení ocitá. Pokud bychom žili ve stejně špatných podmínkách, začali bychom se chovat stejně." povídá Petr Eisner.
"Jeden muž na vozíku bydlel sám v pokoji. Organizace velmi obsáhle řešila, jestli mu dovolí, aby tam měl na zdi erotický kalendář. A že asistentkám, které tam chodily, se zvedá žaludek, že se na to nechtějí dívat. Nakonec musel kalendář sundat, řekli, že to jsou prostory organizace, která naplňuje jisté morální hodnoty a co by si řekli lidé, kteří by tam přišli. To jsou věci, které mě rozčílí a je mi líto těch klientů, že musejí v takovém prostředí přetrvávat."
"Právo bez povinností neexistuje. Pokud v minulosti nebyly lidem s postižením dány hranice, někdy neznají sociální a zákonné normy a ve svých projevech sexuality se mohou dostat na šikmou plochu.
Pokud chci žít sexuální život, tak se musím chovat podle pravidel, nesmím omezovat nebo ohrožovat ostatní, nesmím překračovat sociální a zákonné normy.
Když člověk nemá soukromí, nemůže například masturbovat o samotě, tak pak tedy masturbuje na veřejnosti a porušuje tím samozřejmě sociální i zákonnou normu a pokud mu okolí nedokáže nastavit hranici, nemusí o tom ani vědět. Je to často začarovaný kruh." říká Petr Eisner.
"Intervence a osvěta probíhá v sociální službě vždy ústní formou, ukazujeme filmy, obrázky, ale není to nikdy nácvik fyzickým dotykem, např.že bych bral penis do své ruky a ukazoval masturbační pohyby. Mohu je ale předvést na vibrátoru.
Mám grafické karty-obrázky, na kterých jde demonstrovat, jak má např. probíhat masturbace. Ukážeme obrázky, nebo případně film- DVD, které je natočeno s živými herci. Dále pracujeme s konkrétními předměty, např. zmíněnými vibrátory."
TIP: Další metody a pomůcky pro sexuální výchovu najdete v článku Panenky, pexeso, tužka a papír jako sexuální pomůcky.
Úspěšnost naplnění sexuálních potřeb u lidí s postižením je 14 %. Pouze 14 lidí ze 100 je spokojeno, má naplněno sexuální potřeby. To je opravdu málo. (Informace z roku 2008)
"Do poradny mi volá každoročně několik lidí s fyzickým postižením a poptávají po mně asistovanou soulož nebo podobnou službu. To je ale mimo můj rozsah, takové služby neprovádím.
Například pán, který má deformované končetiny, nedosáhne k rozkroku a nemá možnost řešit sexuální potřeby, pokud nemá přítelkyni, která by mu pomohla. A nedovolá se ani asistované soulože nebo sexuální asistentky. V současné době není v sociálních službách taková služba v Čechách nikde oficiálně poskytována. Nemám tedy klienty kam odkázat."
Tak hovořil Petr Eisner. Otázkou je: Změní se to někdy???
Další části přednášky se ujala výkonná ředitelka a terapeutka sdružení ROZKOŠ bez RIZIKA Lucie Šídová, která přednášela na téma „Sexuální asistence“:
{articleImage}31{/articleImage}
„Věnujeme se ženám ze sexbyznysu. Na loňskou konferenci, kterou jsme pořádali v rámci mezinárodního projektu "Ze sexbyznysu na trh práce", jsme si pozvali zahraniční expertku Claudii, která připravila prezentaci na téma sexuální asistence v Německu.
Tohle téma vzbudilo u veřejnosti a v organizacích, které se zabývají nebo pracují s lidmi s hendikepem, velký ohlas. Začala nás kontaktovat média. Rozhodli jsme se tedy napsat projekt na téma sexuální asistence. V listopadu 2014 byl zahájen.
Projekt Právo na sex je je podpořen z programu Švýcarsko-české spolupráce přes ministerstvo financí.“ říká Šídová
Organizace R-R vydala publikaci „Ze sexbyznysu na trh práce“, kde je velká kapitola o tématu sexuální asistence, a píše se o ní i v časopisu „Vozíčkář“.
Ke stažení zde: http://www.rozkosbezrizika.cz/ke-stazeni/soubory/publikace-r-r-ze-sexbyznysu-na-trh-prace/detail
"Projekt Právo na sex vznikl ve spolupráci s partnerskou organizací InSeBe ze Švýcarska. V současné době má Švýcarsko dobře rozvinuté kursy sexuální asistence, obsahují 70 hodin teorie a 30 hodin domácích praktických cvičení.
S touto organizací spolupracujeme a připravujeme workshopy k tématu sexuální asistence, které proběhnou v tomto roce tady v ČR. V závěru projektu proběhne konference věnovaná tématu sexuální asistenci. Konference se zúčastní známé sexuální asistentky ze zahraničí. Konference se uskuteční v Praze 3.11.2015." říká Šídová.
"Pokud se chce člověk stát sexuálním asistentem/asistentkou, tak musí mít v první řadě zpracovanou svou sexualitu. Neměl by si touto prací léčit svá nezpracovaná traumata týkající se sexuality. Dále by měl projít kurzem, kde získá teoretické dovednosti a měl by se naučit rozpoznávat, jak ostatní vyjadřují své sexuální potřeby a jak na ně reagovat. Vzdělávání není jen o té sexuální stránce, ale i o tom znát handicap, jeho projevy a rizika. Důležitost vzdělání si sexuální asistentky hodně uvědomují.
Ve Švýcarsku probíhají ústní pohovory, na jejichž základě se zjišťuje, jestli je žena nebo muž připraven vykonávat profesi sexuální asistentky/asistenta.“ doplňuje Šídová
Jak je přijímána sexuální asistence ve Švýcarku? Je přijímána velmi dobře, je na vysoké úrovni. Sexuální asistentky/asistenti se nestydí mluvit o tom, co dělají. Co se týče prostituce, je tam legalizována, sexuální asistentky jsou tam povoleny.
Ve Švýcarsku je cena za sexuální asistenci jedna třetina ceny za sexuální služby. Konkrétně třeba sexuální pracovnice si říká za hodinu sexuálního styku cca 300 švýcarských franků a sexuální asistentka/asistent cca 130 za sexuální asistenci za hodinu + cestovné - podle toho, kam dojíždí.
„Chceme vytvořit „Kodex sexuálních asistentek“, aby tady byl platný, aby každá žena (či muž), která by začala provozovat sexuální asistenci, ten kodex přijala, podepsala a věděla, jaká pravidla je nutné dodržovat a kde jsou hranice sexuální asistence." říká Šídová
{articleImage}32{/articleImage}
„Přinesli jsme vám ukázat kufřík, který vozíme na přednášky, ale dá se využít i pro intimní asistentky, které školí na téma sexuality a na téma antikoncepce, navlékání kondomů. Jedná se o preventivní kufřík, který obsahuje různé druhy antikoncepce a pomůcku na nácvik nasazování kondomů. Inspirovali jsme se jím v Holandsku, využívají ho na školách. Velmi se nám líbil, tak jsme si ho také zakoupili pro preventivní přednášky na školách.“ doplňuje Šídová
„Naším cílem je rozpoutat diskuzi na téma sexuální asistence. V Brně na poslední diskuzi k sexuální asistenci zaznělo, že by lidem s hendikepem, ale i pracovníkům/icím, kteří těmto lidem pomáhají, velmi pomohl seznam žen/ mužů (sexuálních asistentů/tek), které mohou doporučovat. Rádi bychom tyto ženy/muže proškolili a vytvořili takový seznam. Uvidíme, zda se nám to podaří.“ dodává Šídová.
Přednášky byly velmi zajímavé. Nechť se procento spokojenosti postižených se sexuálním životem zvedne na hodně velké číslo!