Rozhovor s Martinem Selnerem – Zkuste občas otevřít srdce nebo aspoň to víno

Své zážitky popisuje humornou formou a s nadhledem, což u mnohých zastánců práv autistů vyvolává určitou nevoli, neboť nepíše o autistech vážně. Z našeho rozhovoru ale vyplývá, že v hloubi duše má Martin Selner ke svým k lidem, o které se stará, neponižující, chápavý, citlivý, respektující a tolerantní přístup. A rovněž s ohledem na jejich partnerské vztahy a sexualitu.

 

 

Někteří pracovníci, kteří pracují s osobami s autismem, a rodiče dětí s autismem mohou z neustálé péče trpět syndromem vyhoření. To se Martina Selnera netýká, jako terapii proti burnout syndromu si zvolil zapisování zážitků na svém blogu – některé se objevují v časopise Nový Prostor – a psaní knihy, u kterého pije víno Chardonnay. 

 

1) Proč jste se rozhodl pracovat právě u osob s autismem?

I když tuhle otázku dostávám poměrně často, pořád nejsem schopný pořádně odpovědět. Mám pocit, že jsem se prostě jednoho dne probudil a začal s nimi dělat. Nikdy jsem neplánoval pracovat vyloženě s lidmi s autismem. Při studiu speciální pedagogiky jsem se zaměřoval spíše na etopedii, tedy poruchy chování. Jednoho dne jsem ale dostal nabídku a řekl si, proč to nezkusit. A tak to už pár let zkouším.

 

2) Co autistům na ostatních lidech vadí?

Myslím si, že jim především vadí to, co vadí vám nebo mně. Určitě se jich nějak dotýká, když se s nimi nebavíme jako s rovnocenným partnerem. Spousta lidí, kteří nemají zkušenosti s lidmi s postižením, má v jejich přítomnosti tendenci cítit spíše lítost než respekt, elementární úctu k druhému člověku jako takovému. Všechno ostatní vychází právě z tohohle. Na základě toho máte pak šanci vyvarovat se toho, co je třeba znepokojuje, protože každého znepokojuje něco jiného.

 

3) Bydlí ve stacionáři ti samí klienti?

Většinu tvoří stálí klienti, i když občas někdo odejde, další ho zase nahradí. Důvody odchodu bývají různé, ale obecně je pojí skutečnost, že klient potřebuje už jiný druh sociální služby. Buď už nepotřebuje takovou péči, nebo ji naopak potřebuje větší či specifičtější, než jakou nabízíme. Někdy se rodiče rozhodnou pro celoroční zařízení, mít své autistické dítě doma každý víkend je už nad jejich síly.

 

 

 

4) Mají nějaké své rituály, například oblíbeného plyšáka, který jim nahrazuje vztah?

Především se spolu snažíme budovat normální vztahy. Všichni lidé s autismem, o které se ve stacionáři staráme, nějakým způsobem vztah vyhledávají. Samozřejmě že se liší míra intenzity a forma. Někteří pochopitelně mají nějaké zástupné předměty, talismany, které si svým způsobem personifikují. Mluví na ně, jsou pro ně důležité. Ta hodnota takové věci spočívá v tom, co nebo koho připomíná. V práci mám například chlapce, který si takhle střeží čepici od táty, tenisky od mámy a tepláky od ségry. V jeho skříni je tak „celá jeho rodina“.

 

5) Oslovují vás jménem?

Oslovují mě normálně Martine, taky jim říkám křestním jménem. Pokud by ale někdo přišel s tím, že chce, abych mu vykal, jsem s tím v pohodě.

 

6) Vědí o sobě, že mají autismus?

U nás si jen pár z nich uvědomuje, že má autismus. Je to pro ně těžko uchopitelné téma. Někteří s tím ale nějak pracují, případně si o autismu čtou, hledají informace.

 

7) Vědí, že jsou v týdenním stacionáři?

Vědí, že nejsou doma. Ale opět, do jaké míry si uvědomují, že využívají týdenní stacionář, závisí na formě autismu, případně mentální retardace, která se s ním často pojí.

 

8) V jednom rozhovoru uvádíte, že autisté mají vztahy. Jak se seznamují?

Ano, skutečně u nás bydlí jeden autista, který má už několik let partnerský vztah. Jeho přítelkyně má taky autismus. Seznámili se ve škole. Prostě si řekli, že spolu budou chodit, tak spolu chodí. Jiní hledají své štěstí třeba na Facebooku či seznamkách, nebo na společenských akcích pro lidi s nějakým postižením, které organizují různé neziskové společnosti.

 

9) Co si myslíte o partnerských vztazích a sexualitě u osob s autismem?

To, co o partnerských vztazích a sexualitě u zdravých osob. V tomto případě je ale asi potřeba větší míra podpory a pochopení ze strany okolí.

 

 

10) Jak tam klienti řeší svoje „potřeby“?

Pokud vím, tak u nás nikdo z klientů v současné době nežije aktivním sexuálním životem. To pochopitelně neznamená, že to někdo do budoucna třeba neplánuje. Ti, kteří mají potřebu, si pomáhají masturbací. Ta u nich probíhá bezpečně na pokoji, jsou s tím seznámeni.

 

 

11) Rozumí svému tělu po sexuální stránce? A znají sexshop a erotické pomůcky?

Opět je to člověk od člověka. Někdo má jen povrchní znalosti a o své tělo nejeví až takový zájem. Naopak pracuji i s lidmi s autismem, kde je jejich zájem o sexualitu až nadstandardní a erotickým pomůckám rozumí. Jelikož jedním z projevů autismu je i určitá sociální neobratnost, je na místě, kromě sexuální výchovy, i vedení k intimnosti. Je třeba jim například vysvětlit, kde a jak se o podobných věcech bavit.

 

 

 

12) Říkáte, že někteří lidé s autismem, se kterými pracujete, mají nadstandardní zájem o sexualitu. Vědí například, že některé projevy jsou zakázané na veřejnosti, a vědí, že mohou být součástí sexuálního zneužívání?

Řekl bych, že vědí. Alespoň ti naši. Nikdy jsme neměli na veřejnosti nějaký incident. Osobně si myslím, že lidé, se kterými pracuju, toho vytuší daleko více, než jsem si schopný připustit. Co se týče zneužívání, opět žádnou osobní zkušenost nemám, Ale tady jsem už opatrnější. S určitou skupinou svých klientů konzultuju například jejich aktivitu na sociálních sítích apod.

 

13) Jaký máte názor na tlumení sexuality léky? 

Vyjádřím se obecně, ale myslím, že v tom najdete i odpověď na svoji otázku. Myslím si, že léky by měly především chránit samotného uživatele. Nejsem proti. Měly by ale jít ruku v ruce řekněme s nějakou sociální terapií, nácvikem.

 

14) Poznáte, že jsou ke správné sexualitě (například masturbaci v soukromí – ne na veřejnosti) vedeni svými rodiči?

Sexualita dětí je pro mnoho rodičů horké téma. Občas je vnímají jako takřka bezpohlavní děti, i když už jsou dávno dospělí a sexualitu projevují. Někteří byli za masturbaci třeba trestáni. Ale mám pocit, že se to postupně proměňuje. Mladší rodiče jsou daleko otevřenější a ochotní se o sexualitě svého dítěte bavit. A je to dobře. Když to teď trochu nadnesu – to, že se někdo v dospělosti projevuje jako tříleté dítě, ještě neznamená, že jeho sexualita také odpovídá tříletému dítěti.

 

15) Máte pro rodiče nějaké doporučení?

Existují různé kurzy a semináře zaměřené na sexualitu. Sám jsem několik navštívil, včetně třeba semináře o sexuální asistenci. Kromě nějakých znalostí je důležité především se nebát toho tématu jako takového. Nebát se mluvit o tom. Protože sexualita si nějakou cestu ven vždycky najde, a pokud se k ní nepřistoupí správně, může i ublížit. To nejdůležitější je určitá míra otevřenosti. Je třeba se o sexualitě normálně bavit. Většina z nás má na sex chuť, ale dělá nám problém se o něm bavit. Účastnící podobných seminářů by si podle mě měli odnést především jistotu, jak se o sexu bavit. Nebýt vulgární, ale zároveň být otevřený.   

 

16) Co bylo při psaní vaší knížky těžké a co krásné?

Těžké bylo ji dokončit. Člověk se přece jen musí koncentrovat na nějaký dlouhodobý cíl, to bývá obtížné. Krásné? To víno při psaní.

 

 

17) Proč pijete právě Chardonnay?

Za prvé mám Chardonnay rád a za druhé si nedovedu představit, že by se knížka jmenovala třeba Autismus & Sklepmistr.

 

18) Vzkážete něco čtenářům našeho webu?

 Nejsem tu od toho, abych někoho poučoval. Možná zkuste občas otevřít srdce nebo aspoň to víno.