Rozhovor s Otou Pačesovou – Šachová figurka, Pachuť a Láska

V současné době pracuje v klubu ve funkci asistentky tajemníka.  Často se setkává s hluchoslepými lidmi, kteří mají problémy při navazování partnerských vztahů, a o tom povídá v následujícím rozhovoru.

 

foto- Ota Pačesová při podpisu zákona o komunikačních prostředcích.

 

 

 

1) Mají problémy při navazování partnerských vztahů mladší nebo starší hluchoslepí lidé?

Problémy mají mladší i starší jedinci. Některým se to nepovede třeba nikdy, někteří jsou natolik postižení i mentálně, že si ani neuvědomují, že něco jako láska a sex vůbec existuje. Jejich nitro je pro nás uzavřené. Část těchto lidí žije buď v rodinách, nebo v ústavech. Málo jich žije samostatně. Pro některé, co žijí i v dospělém věku s rodiči, používám výraz „dospělé děti“. Každý člověk s hluchoslepotou je ale jiný, jinak postižený a s jiným potenciálem myšlení. Každý má celkově jiný přístup k životu.

 

2) Jaké jsou nejčastější vlivy u hluchoslepých osob při navazování partnerských vztahů?

Největší vliv na získání partnera má stupeň postižení zraku a sluchu, případné další kombinace s mentálním či tělesným postižením. Další vliv má životní prostředí, ve kterém žil či žije. Jinak se člověk sociálně vyvíjí, pokud žije od narození v ústavu, jinak v rodině. A zde zase hraje roli to, jak k němu v rodině budou přistupovat. Bude opečovávaný až do té míry, že se z něho stane téměř nesvéprávný jedinec, nebo bude rovnoprávným členem rodiny a rodina bude respektovat jeho rozhodnutí. Ale i zde zase platí to, jak dalece je onen jedinec postižený, a jak je schopen být soběstačný.

 

 Příběh dospělého dítěte

Uvedu jeden skutečný příběh dospělého dítěte. Nikdy nepoznalo lásku nebo sex. A snad ani přátelství.

Šachová figurka

Jiříkovi už táhne na 60 let. Umí hrát dobře šachy. Žije s maminkou. Má zbytky zraku a vůbec neslyší. Doma se domlouvají domácími posunky. Je vyučený. Jiřík se začal učit na stará kolena znakový jazyk. Umí Braillovo písmo a píše dopisy. Dopisy jsou bez jakéhokoliv citového zabarvení. Strohé a konstatující skutečnosti. Byli jsme tam a tam. Byli tam ti a ti. Dělali jsme to a to. Přijeli jsme domů v tolik a tolik. Rád si čte pod lupou sportovní časopisy. Co si o čem myslí, nikdo neví. Své pocity nikdy nevyjadřuje, i když přiložením ruky na reproduktor, kde hraje hudba, je vždycky fascinován. V jeho tváři se objeví malinká jiskérka zájmu. Se vším je spokojený, klidný a dalo by se říci, že odevzdaný osudu. Kam ho na šachovnici života postaví, tam stojí a neprotestuje. Co se mu předloží, to sní, co má udělat, udělá a udělá to dobře. Co dostane k oblečení, to si obleče. Když se mu ukáže teď budeš tancovat, tak tancuje a přitom se usmívá, když se mu řekne teď půjdeš na procházku, s úsměvem jde. Přes den pracuje v chráněné dílně a odpoledne je už doma. Svou práci má zřejmě rád. I když nemluví, tak dokáže o své práci říci s velkou námahou několik vět. Zda je šťastný, zřejmě neví a ví vůbec, co to je štěstí? Určitě je však spokojený, a to spokojený se vším. Nemusí na nic myslet, nemusí o ničem přemýšlet. Myslí za něho jiní a život mu pěkně nalajnovali. Je otázka, zda by si takový život vybral, kdyby se někdy mohl sám rozhodnout a projevit své emoce.

 

3) To je hezký, ale smutný příběh. Osvěta v partnerském vztahu a sexualitě je prostě nutná…

Ano, u všech lidí. A to už od dětského věku. V osnovách základních škol by to měla být snad součást v předmětu zdravotní výchovy. Můj 13 let starý vnuk mi sdělil, že se o tom tedy ještě neučili, ale on ví, o co jde. Více se prý ve škole věnují problematice drog.

 

 

4) Bývají často hluchoslepí lidé terčem sexuálního zneužívání?

Terčem sexuálního zneužívání bývají především děti a dospívající. Za svou praxi jsem se setkala s jedním případem, a to zneužitím dívky (15 let) pedagogickým pracovníkem. Ta dívka to nikomu nesdělila a tajila to až do dospělosti. Tuto zkušenost další z našich členů neměl nebo o tom nemluvil.

 

5) Navazují lidé s vrozenou hluchoslepotou partnerský vztah snadno?

Zde opět hraje roli míra postižení. Např. osoby s Usherovým syndromem navazují kontakty velmi úspěšně. Je to tím, že v podstatě část svého života prožívají téměř jako zdraví jedinci. Víc se pohybují mezi běžnou populací. Nejprve mají problém se sluchem, který se věkem zhoršuje, a až později postupně ztrácí zrak. Řada jich vystudovala střední školu, a dokonce někteří mají i vysokoškolské vzdělání. Ti, co osobně znám, neměli problémy se seznámit a uzavřít partnerský vztah. Někteří prožili i velmi bohatý sexuální život. Někteří mají i děti.

 

6) Mají někteří hluchoslepí lidé zkušenosti s erotickými pomůcky?

Na tuto otázku vám odpovím asi nedostatečně. O těch, co vím, tak nemají zkušenost s erotickými pomůckami. Možná je to tím, že většina je již ze starší generace a erotické pomůcky nebyly v té době ani na trhu.

 

7) Jak to má starší generace se svou sexualitou a s problémy v sexu?

Sex byl v té době hodně tabu. O ženách vím, že neměly problémy v sexu. Spíše naopak, sex vyhledávaly a byly vášnivé. A co mě překvapilo, že některé začaly se sexem ještě před 15. rokem. A jak jsou na tom muži, opravdu nevím. Ti se mi nesvěřují. Ale vzhledem k tomu, že někteří mají partnerky, tak tam asi velký problém nebude a nebude se to lišit od běžné populace. Muži nejsou v tomto směru tak sdílní jako ženy. Možná proto, že jsem žena a hraje tam velkou roli stud.

 

 

8) Pomáháte jim nějakým způsobem v této oblasti?

Musím se přiznat, že nikoliv. Při sociálním složení našeho klubu to ani není potřeba. Z vybraného vzorku cca 40 osob je jich 30 se získanou hluchoslepotou. Z toho 16 osob ve věku 30–50 let, 10 osob ve věku 50–60 let. Zbývající jsou již ve věku nad 60 let. Deset členů našeho klubu jsou osoby se získanou vadou v dospělosti a všichni nad 70 let. 24 osob ze 30 má sexuální zkušenost a žije v partnerském vztahu. 20 osob je vyučeno nebo má střední vzdělání, 4 osoby vystudovaly vysokou školu. 6 osob má ZŠ – speciální. Tento vzorek osob je pro statistiku velmi malý, aby dal nějakou vypovídající hodnotu.

 

9) Jakým způsobem navazují hluchoslepí lidé kontakty s partnerem/partnerkou?

Jako všichni lidé. Buď se seznámí ve škole, prostřednictvím známých, v zaměstnání, v církvi, v zájmovém kroužku, prostřednictvím seznamky na internetu, facebooku. Složitější to mají ti, co nevidí a špatně slyší. Ti jsou při výběru partnera odkázáni na to, zda je někdo osloví a naváže s nimi slovní kontakt. Podle doteků těla si dokážou udělat představu, zda je osoba silnější nebo hubená. Někteří mají vycvičené doteky tak, že si zjisti i poprsí či zadní část těla, aniž by si toho dotčená osoba všimla. U osob, kde je aspoň nějaký zbytek zraku a sluchu, je seznámení snazší. Ti, co se pohybují ve skupině neslyšících a umí znakový jazyk, mají šanci se seznámit s neslyšícím. Je to velmi soudržná skupina, která žije hodně společenským životem. V našem klubu máme tři takové manželské páry. Neštěstím pro lidi s tímto postižením je ztráta životního partnera. Většinou je to už ve vyšším věku a velice obtížné je se v tomto věku seznámit. Ale to je téměř stejné i u běžné populace. S tím rozdílem, že v běžné populaci je člověk většinou ještě soběstačný a není tolik odkázán na pomoc svého partnera. Má ve svém okruhu většinou více známých a přátel. Velmi psychicky náročná je situace u jedince, který nejenže ztratil zrak, ale ztratil i svého partnera. Důvodem je, že partner se nedokáže smířit s handicapem svého druha. Naštěstí takových případů moc neznám.

 

10) Váš životním partnerem byl nevidomý učitel hudby. Jak jste se seznámili a co vás na něm přitahovalo?

Seznámili jsme se na oslavě MDŽ, který pořádal Svaz invalidů, kde jsem byla zaměstnána. On tam hrál s kapelou Zornička. Líbil se mi jeho úsměv a velice příjemný hlas. Tím mě na první pohled upoutal. Jiskra přeskočila ihned. Po týdnu mi řekl, že si mě vezme. Tomu jsem se upřímně zasmála. Byl mladší o 8 let. A do dvou let jsme se opravdu vzali a měli spolu krásnou dceru Aničku (32 let). Když jsem ho více poznala, tak jsem si ho vážila pro jeho charakterové vlastnosti, poctivost, svědomitost a smysl pro spravedlnost. Jednou se mě jeden redaktor zeptal, zda neznám nějaký pár, kdy je jeden partner zdravý a druhý nějak postižený. Teď nevím, jsem odpověděla, a on dodal, no to jste přece vy s Petrem. Zarazila jsem se, vůbec jsem si tuto skutečnost nikdy neuvědomovala. A kdyby tak mladý (54 let) nezemřel, tak jsme se asi milovali dodnes. Byl albín s Heřmanského-Pudlákovým syndromem. Je to vzácná genetická choroba, která postihuje 1 osobu z 500 tisíc osob. Bohužel transplantaci plic nepřežil. Moc nám s dcerou chybí.

 

11) To je mi líto. Musel to být výjimečný člověk. Co vás po této práci ve Svazu invalidů vedlo k založení Klubu červenobílé hole?

Klub jsem založila po svém odchodu do důchodu, na popud několika hluchoslepých přátel. Chtěli něco, co zde chybělo, klub, který si budou řídit sami a vyberou si program tak, aby jim vyhovoval. Klub opravdových přátel. Organizace LORM poskytuje hlavně sociální služby, kde se musí přesně dodržovat nalinkovaná pravidla, chybí v tom určitá volnost. Státní dotace to vyžadují. A tu volnost právě náš klub má. Nemáme registrované služby a naše činnost je především založena na přání našich členů. Mají možnost svobodné volby a výběru programu.

 

12) Máte nějaké veselé/smutné příhody či zkušenosti, týkající se hluchoslepých osob v partnerském vztahu a jejich sexuální oblasti?

Napsala jsem asi 18 povídek o životě lidí s tímto postižením. Dvě povídky na námět ze skutečného příběhu uvádím:

Pachuť

Slyším z dálky zvuk podobající se hýkotu osla. Následují výbuchy smíchu. To se s ostatními baví Pavlík. Směje se tak, až z toho hýká. Pohledný a na svůj věk dobře vypadající vyspělý mladík. Doposud žije doma s maminkou, která však má starosti o svého přítele. Pavlík si tedy šťastně žije jako dříví v lese. Nevidomý od malinka a se sluchadlem. Je trochu neomalený ve společnosti, ale každý mu to rád omluví pro jeho upřímnost a bezprostřednost. Hledá se v životě. Putuje od církve k církvi. Čte všechno dobrodružné. „Je Jirásek dost akční?“ Vyučil se masérem, ale nemasíruje, protože to jedno z náboženství zakazuje. Dotýkat se ženského těla je hřích. Rovněž tak nejí vepřové maso. Popadne špatně naladěnou kytaru a zpívá mohutným a hlubokým hlasem, až se Krkonoše zelenají. Všichni jsou u vytržení z jeho vitality a odvahy hrát na kytaru. Se ztrátou sluchu? Pozoruji, jak k němu přistupuje žena, stará více jak půl století. Vezme ho za ruku. Ale není to jen uchopení ruky. Je v tom něco lascivního. Táhne za ruku Pavlíka na parket a tiskne se k jeho mladému, vyzrálému tělu. Pavlík se usmívá a je šťasten. Drží toho najednou tolik ve svých rukou. Necítí její zrůdnou živočišnost. Cítí ženské tělo a něco, co v něm vzbuzuje nepoznaný pocit. Je mladý, silný a nabitý. Trochu v něm bojuje svědomí, nesesmilníš? Ale tohle je silnější. Cítí pach ženského těla, vnímá dotyk měkkého vystrčeného břicha a mohutných ňader. Rozdílnost věků pro něho není v tento okamžik podstatná. Neví, nezná a chce poznat. Příležitostí je tak zoufale málo a teď se mu jedna tady nabízí. Ona mu něco špitá do sluchadla. V nestřeženém okamžiku oba zmizí. „Nevíš, kde je Hanka?“ ptá se její manžel. Vím, ale nepovím. Stačí, když bude zraněn a pocítí pachuť jen jeden. A třeba taky ne. Možná není schopen rozeznat, co je to pachuť. Možná v tu chvíli to bude naplnění jeho touhy. Kdo ví?

 

 

Stanice Láska

Na louce plné květin sedí Ona. Rukama něžně hladí hlavičky kopretin. Větřík jí počechrává vlnité, rusé vlasy, které lemují souměrný obličej. Ona je nádherná dívka. Zvedá se, roztáhne ruce, jako by chtěla obejmout celičký svět, a běží. Ví, že si to tady může dovolit. Na louce nejsou žádné bariéry, které by na ni nastražily past. Otáčí se a tančí a pohrává si s větrem. Je mladá, krásná a má i své sny. Sny o veliké lásce. Sudičky jí nadělily krásu, výbornou paměť, bystrost, ale ubraly trochu na sluchu a později i na zraku. To, co jí zbylo, si Ona hýčká a dokáže s těmi nepatrnými drobečky zázraky. Je magistrou a ráda by se stala i doktorkou. Ale to až… Teď má jiné starosti. Slzy jí štěstím tečou po tvářích a neumí si poradit s tím, co ji potkalo. Ještě ten pocit nezažila, neví, co bude, neví, co dělat. Je nejistá. O tomhle v učebnicích nečetla. Její nitro se chvěje. Je to snad strach. Strach z neznámého. Bojí se, aby nebyla zklamaná, a bojí se, aby nezklamala. Bojí se a neví vlastně čeho. V dálce na okraji louky stojí On vysněný. Utíká, vlasy jí vlají, v hnědém tričku a kraťasech připomíná dychtivou laň. Už zpozorovala jeho siluetu. Běží k němu a prudce se mu vrhne kolem krku. Strhává ho a oba se válí jako malá, hravá štěňátka po zemi. Ona hledá rty a vlepí na ně pusu plnou prudkosti, ale i něžnosti. V ten moment neví o ničem. Neví, že opodál stojí skupinka jí podobných, kteří už tohle mají dávno za sebou. Skupinka i těch, kteří tohle nikdy nepoznali a ani nepoznají. Někdo je omylem postavil na kolej, která nevede do stanice Láska. Ona to poznala a tento příběh o lásce má dobrý konec. Je jednou z vyvolených, která získala manželství, zaměstnání a i děti, tak jak to na světě běžně chodí.