Rozhodně se cítím s každým jinak. S vidícím člověkem musím zaujmout určitou pózu a přijmout ústupky. Ve skupině nevidomých vím, jak se uvolníme, každý se vrtí, jak chce, drbe se, kde chce, prostě si udělá pohodlí a může se tvářit, jak chce. Tolik osvobozující!
Tím netvrdím, že bych se nerada kontaktovala s vidomými lidmi. Nese to s sebou ale určitý vštípený režim jednání a vystupování, občas maličko únavný. Když ho nevidomý nedodržuje, nemůže mít ve společnosti úspěch, klesá v mnohých očích, a to ve všech smyslech.
Naučit se pravidla chování. Nevidomý musí celkem přísně držet tělo, stát/sedět rovně, ovládat mimické svaly a emoce projevovat určitým, chvílemi zčásti maličko nepřirozeným způsobem, nekývat se, hlídat si oblečení, jeho barvy a styl, stále toto konzultovat s blízkými vidomými, např. v rodině.
V tomto vidím překážku k seznamování se partnerů vidomých a nevidomých. Mám kamarádku, je to fajn holka, milá, laskavá, ale má trychtýře místo očí kvůli své vadě a je poněkud při těle a odmítá nosit brýle a přizpůsobit oblečení, odmítá se upravovat. Výsledkem je bohužel, že stojí mimo společnost, nepovšimnuta.
Vidomý musí na nevidomého nejdřív promluvit, brát ohledy na to, aby byl nevidomý v obraze, co se kolem něj děje, asistovat mu, nepředpokládat automaticky jeho totální soběstačnost ve všem, mluvit více, než je zvyklý, apod.
{articleImage}290{/articleImage}
Jak kdo. Kdo ztratil zrak později, má obrovskou výhodu při počátečním seznamování, zvládání prvních komunikačních bariér, zkušenostmi s mimikou, gesty, držením těla, řečí těla. Ten, kdo se narodil jako nevidomý, je ale tvárný, bez předsudků, bez zbytečných hecujících zrakových představ. Má to podle mě i dobrodružnější, to objevování opravdu duševních i tělesných krás partnera, jako hledání pokladu.
Objevování mu trvá přirozeně déle, takže si nabytých zkušeností a objevených věcí váží mnohem víc než vidomý, který je spatřil v první vteřině. Těžko to můžu srovnat, když jsem jen jeden z případů. Ale podle mého mínění, když si to tak představím, by to mohlo být takhle.
Rozhodně cítím jako od narození nevidomá tu obrovskou výhodu v těch nepřekážejících zrakových stimulech prvních dojmů ze vzhledu nějakého muže, všímám si něčeho jiného, něčeho, čeho si další vidící lidi nevšímají ihned a já jo, protože nemám čeho dalšího si všímat.
Že nevidomí to nemohou dělat vůbec, že to nepotřebují, nebo spíš o tom lidi vůbec nepřemýšlí, neví. Ale ten hlavní překážející předsudek spočívá v tom, že nevidomí tím, že nevidí, ztrácí základní potřeby – nejen lásku a sex, ale i smysluplné trávení volného času – třeba sportování a i orientaci v prostoru. (Když ho/ji budeme vodit kolem baráku a tvrdit, že je v horách, stejně nám uvěří.)
V posledních letech naštěstí tyto otřesné zastaralé názory mizí a jsou krásně a úspěšně bořeny osvětou, což je skvělé. :-) Dnes většina lidí na otázku pokrčí rameny, že vlastně neví a že by je to teda taky zajímalo, jak nevidomý prožívá lásku, sex...
Mám nevidomého přítele Kubu.
S partnerem si vyhovujeme a Kuba k tomu dodává neutuchající kreativitu, touhu po poznání, nekonečnou toleranci, nelpí na kravinách... a mnoho dalších úžasných vlastností.
{articleImage}289{/articleImage}
Na zrakové vadě nezáleží, prostě jsme si vyhověli v názorech, padli do noty, to byla moje zkušenost. Stejně tak znám nevidomé ženy, které si dobře rozumí s vidomými muži či naopak. Ta moje zkušenost mě ale potkává i víc v mém okolí.
Kritéria jsem si stanovila pouze charakterová – aby byl laskavý, uměl být občas něžný a měl smysl pro humor. Tělesná kritéria přesná jsem nikdy neměla žádná. Občas mě rajcuje, když má chlap hluboký hlas a velké bicepsy, ale to Kuba nemá ani jedno a přesto ho miluji.
Pro vidomého člověka, který si najde nevidomého partnera, to představuje riziko. Často se mi vidomí lidi přiznali, že v nich probíhají obecné nebo konkrétní myšlenky, proč vůbec mají nevidomého partnera. Buď nemůžou najít partnera kvůli svému vzhledu, charismatu nebo něčemu takovému, nebo se jim nevidomého jednoduše zželí.
V prvním případě je výsledkem to, že se na partnera či partnerku upnou a lpí na tom, aby je v žádném případě neopustil, ve druhém případě je to za chvíli zmůže, přestane je to bavit, odvane je malý vánek k jinému, soběstačnějšímu partnerovi. (Jsou to zkušenosti mých kamarádek.)
Se sexuální asistencí zkušenosti nemám. Na první dojem mě od ní odrazuje obrovské narušení soukromí a intimity v sexu, která tímto neodvratně padá a spolu se sexuální asistencí je partnerům jako páru upřena. Nicméně tuším, že třeba takoví tetraplegici, vozíčkáři či jinak různě tělesně postižení se bez ní neobejdou a možná záleží na tom, kam dokážou slevit z nároku již zmíněného soukromí při pohlavním styku. Pokud jde o nás dva, my ji nepotřebujeme a s největší pravděpodobností potřebovat nebudeme, pokud se nám nestane úraz, v jehož důsledku bychom ochrnuli i tak.
Pokud se seznamují dva nevidomí, mají stejné podmínky při startu, tak je to ideální. I v průběhu sexu, pokud jsou oba citliví, žádný problém nevidím. Ale pokud je jeden vidomý a druhý ne, mohou nastat komplikace v komunikaci, vnímání gest, mimiky, tónu hlasu, narážek, později určitě hlavně té komunikace. Nedorozumění se tedy alespoň v našem případě objevovala i při dalších něžnostech – k sexu nedošlo.
Za erotické pomůcky považuji sexy prádlo, svůdné taktiky, doporučené polohy, tóny hlasů, pohybů, průběh večera, předehru, mazlení, správně volené věty, místa dotyků. A možná někdy prezervativ.
{articleImage}292{/articleImage}
S tím bych ještě chviličku rozhodně počkala z praktických důvodů.
V oblasti sexuality mi žádné technologie ani nepomáhají, ani nechybí. Pomáhá mi snad jen ten počítač a mobil – že si můžeme pohodlně volat a psát, soukromě, jak chceme, pokud jsme na čas odloučeni. V oblasti sexuality mě jinak žádné technologie nenapadají.
A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. (list sv. apoštola Pavla Korintským, kap. 13, ver.13)
Zdraví, lásku, pochopení od nejbližších, soucit, naučit se taky lépe milovat. A většiny se mi hojně dostává. Zbytek už se nějak vytříbí a ty praktické drobnosti – kdo chce, najde cestu. Asi tak. A já si teď momentálně nestěžuju. Žije se mi krásně. {articleImage}293{/articleImage} foto: Monika Váňová, fotoateliér M101
Rachel zve všechny své příznivce na koncert projektu Kalkant, v rámci festivalu Prague Proms, dne 12. července 2018 v Lichtenštejnském paláce, v sále Bohuslava Martinů.