Jistěže má tento projekt své mouchy a není bezchybný, ale přináší mnohem více pozitivního než negativního. Největší riziko vidím v komunikaci sexuální asistentky a klienta. S fyzicky postiženým člověkem nemusí být tak složitá domluva, ale jiné je to u mentálně, kombinovaně či psychicky postižených. U klientů s autismem je to úplně jiné a dost individuální. Tomu se dá vyvarovat, kdy si sexuální asistentka zvolí skupinu svých potencionálních klientů. Další riziko vidím v inzerátech, kde osoby vystupují jako sexuální asistentky a asistenti. Ovšem nikdo o takových lidech nic neví a rozhodně neprošli žádným školením. Možná to ti lidé myslí dobře, ale pro jistotu je lepší nejdříve kontaktovat Rozkoš bez Rizika, Sexuální asistenci po Česku, nebo přímo mě.
Představ si, že by se sexuální asistenci rozhodl praktikovat nějaký muž, který by si tímto uspokojoval svou vlastní sexualitu. Přirovnal bych to ke znásilnění. Svou činností může spíše uškodit, než pomoci… a ještě by za to získal finanční odměnu?!
Ta obava, že by se jednalo o podvodníky, kteří se jen uspokojují na ženách nebo homosexuálních mužích, tu samozřejmě existuje. Možná jen dávám volnost své fantazii, ale nic to nemění na tom, že by sexuální asistenci měl vykonávat člověk, který by měl projít školením a o sexualitě vědět víc, než se učí na základní nebo střední škole v sexuální výchově.
Každopádně je pro mě velká čest, že mi zakladatelka této skupiny Hana Sheala Grygarová dala důvěru spravovat s ní tuto stránku. Sexuální asistence po Česku je skupina určená pro všechny, koho toto téma zajímá, mají dotazy a chtějí se dovídat aktuality ze světa sexuální asistence.
Na žádnou výzvu a příležitost neříkám ne, takže když mě před necelým rokem oslovil kamarád a zeptal se, jestli chci do televizní reportáže otevřeně mluvit o svých zkušenostech s prostitutkami a svém názoru na sexuální asistenci, zaváhal jsem jen chvilku. Tušil jsem, jak je důležité, aby vystoupil někdo s postižením a otevřeně o tomto tématu začal mluvit. Ale zároveň jsem vnímal, jak je to kontroverzní téma a že mě za to bude spousta lidí odsuzovat. Dnes už se nebráním, aby byly mé jméno a obličej spojované s tímto tématem. Beru to jako poslání a svou otevřenost jako dar, který může pomoci mnoha lidem. Příštími generacemi bude sexuální asistence brána jako přirozená součást společnosti, stejně jako dnes v mnoha západních zemích.
{articleImage}166{/articleImage}
Negativní a skeptický pohled lidí je naprosto přirozený. Odtabuizovává se tu téma, o kterém se nemluvilo. Lidé si často vytváří domněnky a celý projekt sexuální asistence odsuzují. Často to jsou lidé, kteří nikdy neměli kontakt s postiženým člověkem nebo nejsou dost empatičtí. Narážím na argumenty, proč v postiženém člověku „probouzet“ sexualitu, když žijí v nevědomosti a ani nevědí, že o něco přichází. Nemluvě o názorech, že není rozdíl mezi sexuální asistencí a prostitucí, nebo že sexuální asistentky postiženým lidem platí stát. Takoví lidé o tom nic nevědí a své domněnky považují za pravdivé. Těmto lidem bych vzkázal, že sexuální asistence není pro nikoho povinná, nikomu se nevnucuje. Proč to odsuzovat? Je to jen další možnost umožnit postiženým lidem žít kvalitnější život. Život o trochu blíže podobný životu „těch zdravých“.
Určitě jich není mnoho, ale je to obrovský skok. Vždyť před půl rokem jsme tu neměli ani jednu. Vím, že v Ostravě je mnoho mužů, kteří by sexuální asistentky využili, ale nejbližší možnost je až v Brně a Rozkoš bez Rizika má v plánu vyškolit další sexuální asistentky až příští rok. Řeší to tam po svém a „školí“ si tam své vlastní sexuální asistentky z řad prostitutek, které nemají problém tuto činnost vykonávat. Navíc je tato služba levnější než s vyškolenými sexuálními asistentkami. Moc o tom nevím, ale jen to dokazuje, že nabídka množstevně neuspokojuje poptávku. Jsem rád, že máme dvě sexuální asistentky, které neposkytují pohlavní styk, ale pracují se sexuální energií pomocí doteku, dýchání a různých technik. Osobně bych tento druh sexuální asistence doporučil osobám, které nemají vůbec žádné sexuální zkušenosti, a určitě i ženám.
Pouze jsem vyjádřil své přání, aby byla sexuální asistence dostupnější všem. Ovšem záleží na Rozkoši a na vypsání nových kurzů pro sexuální asistentky. Chce to se jen obrnit trpělivostí a nechtít vše a hned. Nejdůležitější a nejnáročnější bylo začít, teď stačí nepolevovat, nespokojit se s pěti sexuálními asistentkami a šířit osvětu. Už i v zahraničí se o ČR píše jako o první zemi z bývalého východního bloku, kde začala fungovat sexuální asistence. Kolegové ze Slovenska a Maďarska mě kontaktují, je to pro ně obrovský impuls s tím u nich také pohnout a zbořit toto tabu.
Zkušenost se sexuální asistencí v cizině nemám, a tak nemůžu říci, jaké jsou rozdíly. Nezmiňuji teď své sexuální dobrodružství v Thajsku, kde sexuální asistence není potřeba a samotná prostituce zde má jiný význam než u nás. Navíc je sexuální asistence v zahraničí finančně o dost náročnější než u nás. Hodina vychází až na 150 EUR a jedinou zemí, která přispívá, je Nizozemsko.
{articleImage}167{/articleImage}
I když mi má nemoc byla diagnostikovaná už ve 14 letech, začal jsem sám sebe jako postiženého vnímat až ve 21 letech, kdy se můj zdravotní stav natolik zhoršil, že jsem byl nucený pohybovat se jen s pomocí invalidního vozíku. V té době jsem se chtěl osamostatnit a bezbariérové ubytování jsem získal v Jedličkově ústavu v rámci projektu Samostatné bydlení, kde si začínající vozíčkáři a absolventi Jedličkova ústavu mohou vyzkoušet, do jaké míry jsou soběstační. Tam jsem si poprvé uvědomil, že je sexualita postižených stále vnímána jako tabu a moc se o tom nemluví. A o sexuální asistenci se mluví jen jako o nemožném projektu, který by narážel na Českou legislativu, a proto se do toho nikdo nechtěl pustit.
Nemoc se jmenuje Friedreichova ataxie, je to vzácné genetické onemocnění, pomalu mi odumírají nervy na končetinách. Někdy od puberty jsem hůř a hůř chodil, a od 21 let jezdím na mechanickém vozíku. Moc nemyslím na budoucnost, jelikož pozoruji, jak se nemoc zhoršuje. A jelikož neexistuje lék, užívám si přítomnost a raduji se z maličkostí.
{articleImage}168{/articleImage}
Jako jeden z životních cílů jsem si stanovil upozornit na problematiku sexuality lidí s hendikepem a potřebu sexuální asistence v ČR. Věřím, že sexuální asistence může pomoci mnoha lidem, pomůže jim přijmout samy sebe, objevit v sobě sexuální bytost, získat větší sebevědomí a dostat tak možnost najít si partnerku či partnera, s nimiž svou sexualitu budou dále rozvíjet.
Můj partnerský život je spíše tragikomedie. Nikdy jsem neměl dlouhodobý vztah. Měl jsem několik intenzivních, až 3 měsíce trvajících, „vztahů“. Pro mě je to období zamilovanosti a poznávání se, a to mě baví. Jakmile to začne sklouzávat ke stereotypu, cítím, že tomu vztahu už nic nepřináším… Ale na to by ti dokázala lépe odpovědět má psychoterapeutka. Anebo jsem jen nepoznal „Tu pravou“. :)