Na Vašem profilu čtu, že máte jako koníčka balet na vozíku. Tančíte na vozíku? Jak to probíhá?
Jako zdravá jsem závodně tancovala a dělala cvičitelku džezgymnastiky, navíc jsem byla fyzioterapeutkou, takže pohyb, tanec, hudba byl můj život. A po úraze mi to strašně moc scházelo. Když jsem se dostala na parket a našla zdravého, odvážného tanečníka, parket byl náš. Pak jsem našla skupinku mladých lidí, kteří chtěli dělat tance s vozíčkářem, no vše ztroskotalo na penězích – najít vhodné prostory je velký problém a všude za to chtějí velké peníze. A tak, bohužel, tance na vozíku dělám jenom když je možnost. Ale pokud člověk chce a nebojí se, možnosti se najdou. A tanečníci taky. Nejraději vzpomínám na skupinku studentů ze Španělska, kteří tím byli tak nadšeni, že jsem s nimi protancovala celou noc.
{articleImage}45{/articleImage}
Pak jsem měla obrovské štěstí, že jsem byla oslovena jako jedna z prvních dělat balet na vozíku.
To děláme pod Baletem Globa, je to občanské sdružení zabývající se baletem a psychobaletem. Balet na vozíku se provozuje hlavně ve Španělsku, na Kubě… Je velice oblíbený a má úspěch. A my tady také… Líbí se to.
Trénujeme podle toho, kde seženeme prostor (dostatečně veliký) s bezbariérovým přístupem. Někdy v divadle, někdy ve velkém sále v muzeu, někdy v tělocvičně, asi jednou týdně, před vystoupením i častěji, podle možností.
Naši vedoucí jsou aktivní profesionální baletní mistři. Vybírají hudbu, dělají choreografie, navrhují kostýmy. A mají s námi svatou trpělivost.
Už jsme vystupovali v Olomouci, Opavě, Praze, Brně, Pardubicích, Přerově, Rožnově…
Prozradíte nám něco trochu víc o tom, jak jste se ocitla na vozíku?
V roce 1986 mi doktoři píchli do cév v mozku už týden zakázanou kontrastní látku, došlo k anafylaktickému šoku a 6 týdnům v kómatu. Probrala jsem se úplně ochrnutá. Po letech cvičení a dřiny jsem se něco málo naučila. A v roce 1995 jsme ještě skončili se škodovkou pod kamionem a všechno, co jsem se naučila, bylo pryč.
Také děláte monoski, co to je? To je cvičení na lyžích?
Monoski je vlastně lyžování vozíčkářů, kdy vozíčkář sedí v takové skořepině, která je pružinou upevněná na lyži. Pokud má vozíčkář dobré ruce, dostane do nich tzv. stabilizátory (tyčky zakončené maličkými lyžkami). Pokud má postihnuté i ruce (jako já), jezdí s instruktorem – výborným lyžařem, který absolvoval speciální kurz. Mezi vozíčkářem a jeho instruktorem musí vládnout absolutní důvěra. Stačí malá neshoda, nepochopení, nedorozumění a malér je na světě.
S mým prvním lyžařským instruktorem jsme si výborně rozuměli, byli jsme absolutně sehraní a řádili jsme na svahu – jezdili slalom se zdravými závodníky, zkoušeli na čas, zkoušeli i náročnější terény - byl prostě skvělý. Sám byl velký sportovec, majitel fitka a dlouholetý lyžařský instruktor, lyžovat jezdil do Alp na ty hodně náročné terény. Takže s ním jsem nikdy neměla ani na vteřinku strach, věděla jsem, že spolu zvládneme absolutně všechno. Oba jsme měli rádi rychlost a adrenalin na lyžích, možná i proto jsme byli tak výborná dvojka na svahu. Lyžování s ním bylo skutečně jako kdysi, jako za zdrava.
Máte svou osobní asistentku/asistenta, který s Vámi jezdí na tyto akce, nebo to zvládáte sama?
Bohužel to nezvládám sama a pomoci potřebuji celkem dost, a tak se mnou pokaždé musí jet moje osobní asistentka.
Přispívá podle Vás sport ke zvýšené chuti na sex? Mají podle Vás vozíčkáři zvýšenou chuť na sex po svém sportování na vozíku?
Já si myslím, že je to jako u zdravých lidí – sport pomáhá produkci „hormonu štěstí“ v mozku a šťastný člověk má jistě větší chuť na sex. Jestli je zdravý nebo sedí na invalidním vozíku, v tom bych rozdíl neviděla.
Děláte ještě jiný sport krom baletu a monoski?
Bohužel, ze zdravotních důvodů už jsem i od monoski musela upustit, takže ze sportu se věnuji už jen baletu a jinak ještě psaní.
Napsala jste knížku Láska, sex a vozíčkáři. Jsou Vaše povídky v této knížce podle skutečných událostí nebo z Vaší fantazie?
Tak i tak. Něco je ze života, něco z fantazie.
Co bylo pro Vás inspirací k psaní povídek? A k psaní povídek o lásce, sexu?
Život. Zvlášť život lidí na vozíku, jejich zážitky a zkušenosti, jejich sny a přání.
Setkala jste se se spisovatelkou erotických románů, paní Irenou Fuchsovou, s níž je rozhovor na Růžovém slonu. Jak na Vás zapůsobila?
Paní spisovatelku Irenu Fuchsovou znám osobně už mnoho let, byly jsme spolu v lázních. Moc si jí vážím, protože jako u jedné z mála se o jejich knížkách nebo povídkách nedá říct „ta patří k slabším“. Všechny jsou stejně dobré. A také si moc vážím toho, že ani po těch letech na mě nezapomněla.Když jsem kdysi na blog iDnes dala článek o tom, jak si ze mě jedna nejmenovaná paní spisovatelka udělala legraci, ozvala se, zareagovala, veřejně se přiznala. To by také každý neudělal.
Chystáte se napsat ještě další knížky na téma Láska, sex vozíčkářů?
Asi ano. Jenom ty povídky by byly tentokrát trošku víc o sexu a erotice.
Povídka „Neumře hloupá“ je z Vaší vlastní zkušenosti, sama jste to takhle zažila?
Ano, povídka „Neumře hloupá“ je opravdu můj zážitek a když něco tak trefného zažijete a ještě k tomu v nemocnici, musíte o tom napsat.
V jedné povídce na blogu idnes.cz píšete o tom, jak jste si šla koupit NEI Report. Ten už nyní nevychází. Kupujete si nadále občas nebo pravidelně takové podobné eroticky zaměřené časopisy?
Dnes, v době internetu ani ne. A také občas o sexu píšu různé články, dělám ankety, a tak se toho dozvídám od různých lidí celkem dost. A můžu se jich ptát, rozebírat konkrétní otázky, problémy, nejasnosti. Člověk se tak dozví mnohem víc. Lidé o sexu celkem rádi mluví, zvláště pokud to je mezi čtyřma očima a vědí, že se nikdo nikdy nedozví, co mi řekli, že je vše absolutně anonymní. A já tak čerpám náměty ze skutečného života.
Opravdu se Vám NEI Report tak nelíbil, jak popisujete v závěru povídky?
Ani ne, že nelíbil. Spíše jsem byla hodně překvapená, fakt jsem měla úplně jinou představu a byla jsem zděšená tím, komu všemu jsem se na potkání chlubila kam a o čem chci psát. Navíc to bylo v době, kdy se ještě až tak otevřeně o sexu nemluvilo. A o sexualitě lidí na vozíku už vůbec ne.
Jak se společnost dívá na to, když vozíčkářka chce mít dítě? Máte nějaké zkušenosti, příhody od vozíčkářů, kdy gynekolog odmítl nebo nesouhlasil s vozíčkářkou, která chtěla mít děti, nebo už otěhotněla?
Tuhle otázku jsme rozebírali na besedě „Máma, táta na vozíku“ v centru Paraple, kterou jsem tam vloni vedla. Bohužel, u nás neustále panuje názor, že žena na vozíku (i když je po úrazu páteře a má zdravé ruce) by dítě mít neměla, protože ho není schopná vychovávat. Opak je ale pravdou – byly tam i maminky na vozíku a vše úplně normálně zvládaly. Bohužel, dokonce sestry v porodnici občas odmítají přinést ženě na vozíku její dítě, dokud tam s ní nebude i někdo zdravý. Proč, to nechápu a ony to vysvětlují pouze tím, že „ona to přece nemůže zvládnout, když je na vozíku“. Ale nakojit a přebalit dítě – na to nohy přece nepotřebuje. Potřebuje pouze ruce a zdravý rozum. A to má. Ale na besedě byla i vozíčkářka, která žije v zahraničí a tam její těhotenství a porod brali jako samozřejmost. Možná se časem taky dočkáme.
Budete takové besedy pořádat často?
Pokud bude zájem, není problém takovou besedu zopakovat. Dnes už se na toto, nebo podobné téma, besedy pořádají.
{articleImage}41{/articleImage}
Vy máte děti?
Ne, já bohužel děti nemám.
Jaký máte názor na lékaře? Jak se oni nyní – aktuálně – dívají na sexualitu vozíčkářů?
Myslím, že i tady se hodně změnilo, aspoň já mám takovou zkušenost. I když toho často doktor moc o sexualitě lidí na vozíku neví, poradí vám buď literaturu, kde hledat, sexuologa, kterého se zkusit zeptat... Já mám tu zkušenost, že už se to nesnaží zahrát do autu, jsou ochotni o tom mluvit.
Lékaři mají tedy lepší přístup k sexualitě vozíčkářů než zdravotní sestřičky?
Lékaři mají určitě lepší přístup k lidem na vozíku (aspoň já mám tu zkušenost) než zdravotní sestry. Já osobně, až na jednu doktorku, s nimi problém jako vozíčkář nemám. Což se o některých zdravotních sestrách říct nedá. Takové jednání jako už několikrát od sester jsem od doktora zaznamenala jen jednou. Často se namísto mne ptají mého doprovodu, co mi je, co potřebuji. O sexualitě a problémech tohoto rázu – tak na toto téma jsem se bavila jenom s lékaři.
Zabýváte se i akupresurou. Znáte nebo máte zkušenosti s vaginální akupresurou?
Zatím nemám, ale už vím o paní, která to provozuje. Chtěla bych se s ní seznámit a něco víc se o této problematice dozvědět.
Chtěla byste vaginální akupresurou léčit ostatní?
Zatím o ní nic konkrétnějšího nevím. A tyhle věci můžou (a měli by) dělat pouze vystudovaní odborníci.
Jak se díváte na jídlo a sex? Je jídlo a sex podle Vás ve vzájemném vztahu?
To určitě ano – dobré jídlo podporuje dobrou náladu, pohodu a ta zase podporuje chuť na sex. A potom jsou dávno známé potraviny a pochutiny s afrodiziakálními účinky. V této souvislosti se mluví o ústřicích a kaviáru, ale jejich chuť a vůně nemusí každého příjemně naladit. Zato investice do kvalitní belgické nebo švýcarské čokolády nebo do luxusních belgických pralinek stojí za to a čokoláda jako afrodiziakum je známá už dlouho.
A je toho mnohem víc. Takže určitě – strava a pochutiny zastávají velice důležitou roli a k povzbuzení sexuální touhy jistě patří. No, a pokud jsou ještě připravené a předložené s láskou....
Vy osobně jíte ústřice a máte ráda čokoládu?
Ústřice jsem, zatím, neměla možnost ochutnat, ale čokoládu miluji. Ovšem belgickou, švýcarskou, německou... prostě kvalitní, s vyšším podílem kakaa a ne plnou tuku, barviv, aromat, dochucovadel, cukru...
Kvalitní belgické pralinky (pro toho, kdo může sladké) jsou jistě výborné afrodiziakum, stejně jako sklenka kvalitního červeného vína.
Kdysi jsem i napsala článek o příznivých účincích čokolády – raději jednu kvalitní než deset levných (ty určitě povzbuzující účinky nemají, stejně jako víno plné barviv, aromat, dochucovadel...)
Pijete červené víno?
S vínem je to stejné – ano, mám ráda červené víno, je to úžasné afrodiziakum, ale jenom jednu skleničku, ale dobrého, kvalitního.
Je něco, co Vám na trhu chybí v nabídce erotických pomůcek pro vozíčkáře?
Tady je opravdu velice těžké odpovědět, protože co vozíčkář, to jiné postižení jiných svalů, jiných kloubů a co jednomu stačí a vyhovuje, to druhý považuje za absolutně nedostačující.
Chtěla byste něco vzkázat čtenářům tohoto webu?
Pokud to budou číst lidé jakkoliv postižení – nebojte se, nestyďte se ukázat, projevit svoji sexualitu. Je to přece základní životní potřeba a všichni na ni máme právo – všichni máme právo žít plnohodnotným a spokojeným životem.
{articleImage}43{/articleImage}