Ohlédnutí zpět k sexuální asistenci s Petrem Eisnerem

Jeho přednášky a kurzy bývají účastníky hodnoceny jako velmi praktické a přínosné, a proto mívají rychle zaplněnou kapacitu míst.

S Petrem Eisnerem jsme se ohlédli zpět na dobu před pěti lety, kdy se sexuální asistence začala v České republice rozvíjet.

1) Když se ohlédnete zpět, jaký máte nyní názor na sexuální asistenci?

Jsem velmi rád, že sexuální asistence v České republice vznikla a sám ve své praxi vidím, že je přínosem pro mnoho lidí s postižením. Většina klientů, se kterými pracuji a sexuální asistenci využili, byla spokojena. Možnost práce se sexualitou na této úrovni zde chyběla a některým klientům jsme ze svých pozic v sociálních službách nebo školství neuměli dále poradit a už vůbec ne uspokojit jejich sexuální potřeby, což nám kompetenčně naprosto nenáleží. Dávám tedy palec nahoru za to, že tu tato služba je, ale zároveň mám k jejímu současnému fungování výhrady.

Tady bych rád upozornil, že se nejedná pouze o můj názor, ale sdílíme ho s mnoha kolegyněmi a kolegy, a to nejen v rámci organizace Nebuď na nule, jejíž vznik je s tímto tématem také úzce propojen. Týká se to především toho, že kvalitu sexuální asistence nelze kontrolovat a že služba zde nemá pevnější legislativní ukotvení. V praxi jsme narazili na několik problémů a pochybení, týkajících se poskytování služby lidem s mentálním postižením nebo autismem. Zatím nejzávažnější byl případ, kdy klient kvůli sexuální asistenci přestal jíst, aby na ni co nejdříve našetřil. Vedlo to k jeho zkolabování, věc byla velmi složitá a nedala se ošetřit běžnými postupy. Asistentka mu poskytovala sexuální asistenci dál, přestože podle mého názoru musela vidět, v jakém je stavu. Situace je možná jiná u lidí s fyzickým postižením, kteří se dovedou jasně vyjádřit k zakázce, případně se i ohradit proti něčemu, co by nechtěli, ale u lidí s mentálním postižením nebo autismem je to jiné. To, že je někdo expertem na poskytování sexuálních služeb, je jedna věc, ale být expertem na lidi s mentálním postižením, autismem a komunikaci s nimi je věc druhá. Tady vidím v erudovanosti sexuálních asistentek/asistentů velkou mezeru. Mezi jednotlivými sexuálními asistentkami/asistenty jsou také velké rozdíly v přístupu a právě erudovanosti a profesionalitě. Je tedy otázkou, na koho klient narazí a jak bude jeho zakázka hodnocena a přijata/odmítnuta. Mluvíme-li tedy o přínosu sexuální asistence a jejích pozitivech, je nutné zmiňovat i druhou stranu mince a mluvit i o problémech a rizicích, což jsem ale zatím v podstatě v médiích nezaznamenal.

2) Můžeme poprosit o bližší odůvodnění?

Sexuální asistence tu byla od začátku prezentována v médiích jako cosi oficiálního, státem schváleného atp. Mnoho lidí – veřejnosti si tak myslí, že se jedná o sociální službu, která musí podléhat kontrole a je tím pádem zabezpečená. My víme, že tomu tak není, že SA není a nemůže být sociální službou a že není možné ji teď nějakými oficiálními cestami kontrolovat. Mělo by se mluvit o obou stránkách SA, ne pouze o pozitivech a přínosech, ale také o možných rizicích a problémech, aby veřejnost mohla vnímat SA realisticky z obou stran. Je mi jasné, že při tvorbě mediálního obrazu něčeho nového se prostě používají hlavně pozitivní slova, aby věc uspěla. Výsledkem je pak ale nejen její přijetí, ale také pokřivené vnímání reality, např. právě to, že je SA mnohými lidmi považována za sociální službu. Chybí mi zde snaha o změnu legislativního rámce SA, aby mohla být tato služba poskytována kontrolovaně a řízeně a asistentky/asistenti i klienti/klientky byli chráněni.

3) Jak tu kontrolu myslíte?

Přáli bychom si systém kontroly nad provedenými zakázkami a možnost klienta si stěžovat. Dnes tyto procesy nikdo nehlídá, dle zákona asi ani nemůže hlídat, aby se nejednalo o prvek kuplířství. Je tedy na asistentkách a asistentech, jak svou práci provedou, a je na klientovi, jak ji kontraktuje a následně vyhodnotí. Zvláště pro lidi s mentálním postižením tu tedy vidím mnoho rizik. Kdo a jak zakázku zadá a kdo a jak ji vyhodnotí je přitom klíčové. Na internetu můžete najít článek o tom, jak sexuální asistentka přivedla k orgasmu muže v kómatu.

( článek-proklik zde)

Kdo tuto zakázku zadal? Jak si mohla zjistit jeho souhlas, když je v kómatu? A to mohou být jen střípky toho, co se může dít bez možnosti kontroly. Mnoha pracovníkům pracujícím s lidmi s mentálním postižením nebo autismem tak přijde z těchto důvodů sexuální asistence nebezpečná, protože nevidí žádné relevantní možnosti kontroly kvality a bezpečnosti. U asistence samozřejmě není a nebude nikdo jiný než asistentka a klient.

Freya vytvořila pro kontraktování zakázky mezi asistentkou a klientem smlouvy, což je moc fajn, ale opět je na konkrétních asistentkách, jestli je budou nebo nebudou chtít používat, nařídit jim to nelze. V sociálních službách jsou jasná pravidla a nástroje kontroly kvality, které zde v SA chybí.

4) Prozradíte něco o vaší organizaci Nebuď na nule?

Organizace Nebuď na nule, z. s., vznikla jako spolek profesionálů pracujících převážně v sociálních službách s lidmi s postižením a jedním z impulsů pro její vznik byla i potřeba vymezit práci sexuálního důvěrníka vůči sexuální asistenci a ukotvit pevněji pozici sexuálních důvěrníků v soc. službách. Pojmenováváme tak kompetence pracovníků a pomáháme jim tvořit si ve službách kompetenční rámec pro své fungování. Chceme podpořit profesionální práci se sexualitou v rámci soc. služeb, případně i speciálního školství a nastavit standard této práce, zvláště v pobytových službách, ale i jinde. V jednotlivých regionech vznikají Skupiny sexuálních důvěrníků, které supervidujeme. V současnosti působí skupiny v devíti krajích a sdružují 47 organizací. Chceme, aby byl jasný rozdíl mezi prací se sexualitou v soc. službě nebo škole a mezi sexuální asistencí. I zde platí, že vlna medializace sexuální asistence vedla ve výsledku ke splynutí obou oblastí a zmatku, kdo je kdo a co dělá. 

Chceme tak, aby byly klientovi zdarma primárně dostupné přirozené pilíře podpory rozvoje zdravé sexuality v rámci rodiny, školy, soc. služby nebo zdravotnictví a teprve pak aby na řadu přicházela sexuální asistence. Leckdy se bohužel začíná právě s ní jakožto s nejvíce propagovanou a mediálně atraktivní službou, aniž by klient čerpal cokoli z předchozích možností.

Organizace poskytující sociální služby se mohou pod Nebuď na nule stát členy výše zmíněných Skupin sexuálních důvěrníků, kde sdílí dobrou praxi a čerpají podporu. Pokud organizace začne splňovat kritéria, jako jsou správný přístup pracovníků a fungující protokol sexuality a začne být v práci se sexualitou stabilizovaná a její služby jsou kvalitní, navrhneme jí i členství v Unii, což je tedy jakási známka kvality.

Tyto organizace budeme v budoucnu zveřejňovat na našem webu, aby bylo jasné, kdo v regionu se sexualitou pracuje a kam se mohou klienti nebo jejich rodiče obracet.

5) Vzpomenete si dnes na první impuls, který vás vedl k práci se sexualitou lidí s handicapem?

První impuls si vybavuju velmi jasně. Bylo to v roce 2004, kdy jsem pracoval v dnes již bohužel zaniklé organizaci Máme otevřeno?, o. s., s jednou klientkou, která se zamilovala a navázala vztah. Jednak ale nevěděla o sexualitě vůbec nic, byla v šoku z toho, že muži mají penis atp., no a pak to byli její rodiče, kteří jí vztah nakonec zakázali a různou manipulací a vydíráním ji donutili, aby se s přítelem nestýkala. Z toho jsem byl tenkrát v šoku a začal jsem se o téma více a více zajímat, abych mohl své další klienty včetně rodičů lidí s postižením podpořit a poradit jim.

6) S jakými předsudky se u účastníků kurzů setkáváte v oblasti partnerských vztahů a sexuality u osob s mentálním postižením a autismem?

Nejčastější předsudek/mýtus je, že lidé s postižením jsou stále malé děti. To už opakuju s lidmi 15 let a pořád to není u konce, vždy se někdo diví, že to tak není. Objevuje se samozřejmě i to, že lidi s postižením by neměli mít vztahy, sex, děti… Je ale pravda, že se s tím setkávám čím dál tím méně a třeba na otevřené kurzy chodí už velmi „osvícení“ lidé, kteří vnímají problematiku správně a naopak nechápou, že k ní může ještě někdo dnes přistupovat jinak.

7) Co vás v tomto ohledu dokáže rozčílit?

Rozčílit mě dokáže to, když lidé mluví o tom, že klienta nechali zamedikovat, aby vyřešili situaci, a mají to za uzavřenou věc. Hodně mě rozčílila jedna maminka, která se přišla na seminář zeptat, jak má syna nechat správně vykastrovat, aby nemusela řešit problémy s jeho sexualitou, a velmi se divila, když jsem jí vysvětloval, že tohle opravdu nejde. Tak to mě rozčílilo, ale konflikt z toho nebyl, zklamané mamince jsem vysvětlil, že na to musí jít opravdu jinak. Jiní rodiče zas vozili syna k nějaké „léčitelce“, která mu dávala elektrošoky. Je to skoro neuvěřitelné, co jsou lidi schopni vymyslet, jen aby se vyhnuli realitě.

8) Je hodně lidí stále ještě na nule? Nebo se názory okolí již zlepšují?

Zlepšují se. A to velmi výrazně. Lidi na nule už mezi pracovníky v sociálních službách potkávám jen málo. Rodiče se také velmi proměnili a jen málokdy se dnes neshodneme na základním podpůrném přístupu k jejich dítěti. Jinak se ale někteří rodiče na nule stále pohybují, je to jejich postoj, a to je velmi těžké změnit. Problém s pozicí na „nule“ vnímám z velké části taky u odborné veřejnosti, především pak ve zdravotnictví, u lékařů a rozhodně na to budeme dále upozorňovat.

Chtěl bych na závěr poděkovat všem lidem, co na „nule“ nejsou a skutečně profesionálně se sexualitou lidí s postižením pracují a zkvalitňují tak jejich životy. Pořád jsme na cestě a je dobré nezapomínat, kde leží cíl a kudy cesta vede.

Za poskytnutí rozhovoru Petru Eisnerovi VELICE DĚKUJEME a vážíme si toho!

Rozhovor zpracovala: Petra Lecnarová,DiS.