Rozhovor s básníkem Pavlem Hlušičkou: V každém člověku jsou dvě tváře osobnosti - dominantní i submisivní

I když mu Asperegrův syndrom přináší v životě trochu překážky, hlavně v sociální interakci, dokáže okolí přesvědčit o tom, že lidé s autismem mohou mít obohacující život.

Mě o tom přesvědčil, když jsem s ním vedla rozhovor v malé vesničce Ředhošt, části obce Mšené-Lázně. V Ředhošti Pavel nadšeně provází návštěvníky po unikátních trzích, s více než 50letou tradicí, které jsou rozsáhlé po celé vesnici.

 

 

Při našem setkání mi vysvětloval své projekty s mapami a čísly, které ho uchvacují. Poznala jsem, že dělá to, co ho baví. Projekty, které vytváří, pak samostatně fungují dále. Například Obejmutí Řípu, nebo Putování ve prospěch osvěty autismu. V rámci jeho putovního projektu se začal natáčet úspěšný NORMÁLNÍ AUTISTICKÝ FILM. V projektech ho v minulosti podporoval herec Jaroslav Dušek, se kterým natočil dva pořady – PŘIPOJTE SE DO SPIRÁLY a MIKULÁŠSKÁ SPIRÁLA.

 

Nejen o životě s jeho diagnózou, ale i o sexu a vztazích se dokázal bez sociálních zábran rozpovídat.

 

1) Jak jste přišel na to, že máte Aspergerův syndrom?

To, že mám odlišnou osobnost, jsem poznal již v dětství. Nahrával jsem si celé díly pohádek na magnetofon a pouštěl si je stále dokola, až jsem to uměl zpaměti. Například Krkonošskou pohádku: Jak chtěl Trautenberk pírko z Krakonošovy sojky, nebo jeden díl ze seriálu Goro, bílý pes. Teď si představte, že jsem v učilišti a najednou tam začnu odříkávat Krkonošskou pohádku. Nebo jsem podle magnetofonu sepsal od skupiny Alphaville slovo od slova podle výslovnosti píseň: Sounds like a Melody a pak jsem se to snažil zpívat. Mám velký problém, zpívám falešně, můžu zpívat, jen když mám vodící melodii a stejně je to problém. Doktoři v dětství mi diagnostikovali psychickou poruchu. V roce 2000 si kamarád povšiml článku v jednom časopise, kde byly uvedeny příznaky Aspergerova syndromu, což na mě sedělo. Domluvil s odborníky, kteří článek napsali, schůzku, a jeli jsme do Prahy. Bylo mi řečeno, že s největší pravděpodobností to Aspergerův syndrom je.

 

2) Někteří lidé s Aspergerovým syndromem se lidí straní a žijí osaměle, jiní jsou nepřiměřeně aktivní. Kam se řadíte Vy?

 

Já se řadím k těm nepřiměřeně aktivním. To, že se stejná diagnóza projevuje ve dvou protipolohách, svědčí o tom, že autismus nebo Aspergerův syndrom je velkou záhadou. Já si pamatuju, že jako malý kluk jsem nikam nechodil, dokázal jsem celé letní prázdniny být doma. Nebavilo mě jezdit někam k vodě, hrát fotbal. Až v dospělosti jsem začal chodit na kopce jako turistiku.

 

3) Co Vás u lidí nejvíce rozhodí?

Nejvíce mě rozhodí nelogické jednání. Uvedu pár příkladů: Lidé mají firmu a chtějí, aby dobře fungovala, ale fungovat nemůže, protože systém je nastaven tak, aby se běžný člověk přepracoval a zničil sám sebe. Vidíme to kolem sebe, stačí zajít do vesnické hospody. Pro mnohé hostinské je to druhá směna. Přes den jsou v práci a od 17 do 22 hodin provozují hospodu. Mám jedinou otázku: Kdy ti lidé mají volno? Když se takových hostinských zeptám, proč mají tu hospodu, dostanu prakticky jedinou odpověď: Mě to baví! Ve skutečnosti takový člověk potřebuje nutně vydělat peníze a myslí si, že je vydělá provozováním hospody. To je ten největší omyl. Toto zkoumám asi deset let a ještě jsem nepotkal hostinského na vesnici, který by byl spokojený, že mu kšeft dobře jede. Minimálně 15 lidí provozovnu zavřelo, i když se mě snažili přesvědčit, že to rozjedou. Jinými slovy, nesmím vidět problém. Jak vidím problém, mám okamžitě jednoduché řešení, které většinou lidé odmítnou. Musím přestat být s takovými odmítavci v kontaktu, protože jejich bolest z neúspěchu já cítím a stále se to snažím řešit, ale oni pomoc odmítají. Nemám zájem někomu vnucovat svoji pomoc, ale když někde cítím nervozitu, přenáší se to na mě. Proto musím s takovými lidmi omezit kontakt.

 

 

4) Myslíte tedy, že po práci by měl mít volno a nepouštět se do hospody, byť i za to, že bude mít méně peněz?

Naopak, snažím se těm hospodským naznačit, že právě hospoda by měla být jejich hlavní pracovní činností a až se jejich hospoda rozjede naplno, pak by mohli dát výpověď v práci a živit se jen hospodou. Ale to by ta hospoda musela fungovat na jiném principu. Bohužel dneska to funguje stylem: Přijď, napij se, najez se, zaplať a vypadni. V dnešní době je životní nutností vytvořit uzavřený kruh. Nedávno jsem byl svědkem jedné zajímavé situace. V jedné hospodě přinesl štamgast hostinskému dvě kachny. Hostinský nejprve odvezl 4 objednaná jídla do sousední vesnice, kde dostal zaplaceno 400 Kč. Hostinský po návratu ty čtyři stovky dal štamgastovi za ty dvě kachny a štamgast vypil čtyři piva za stovku. Ve finále měli v sousední vsi čtyři lidé večeři, štamgast vypil 4 piva a nesl si domů tři stovky a hostinský prodal čtyři jídla a 4 piva a měl v troubě dvě kachny. V této trojkombinaci se udělal obrat 900 Kč (400 Kč za jídlo, 400 Kč za kachny a 100 Kč za pivo), ale ve skutečnosti na to stačilo 400 Kč. Nic složitého, a přesto se dá tímto kombinováním vydělat dost peněz na to, aby hostinského uživila hospoda, i když na pivo chodí průměrně jen deset lidí denně.

 

5) Jak jste Vy pracovně spokojený? Umíte odpočívat?

U mě se jedná spíš o nekontrolovatelný tok myšlenek, který nestačím zpracovávat, a to samozřejmě vede k vyčerpanosti. Ale dělám jen to, co mě baví.

 

6) Máte přítelkyni?

Měl jsem, ale už jsme se rozešli. Vztah vydržel 5 let, rozešli jsme se, protože mi bylo bráněno v aktivitě. Partnerka, která měla určitý druh postižení, byla schopna naučit se mnoho věcí, ale vždycky někdo řekl, že to nejde. Časem mě to unavilo. I když partnerka stála na mé straně a aktivně jsme hledali pomoc, nakonec si zvolila jistotu domova. Třeba logopedka potvrdila, že od doby, kdy jsem se partnerce věnoval, výrazně se jí zlepšila výslovnost. Bohužel, pro určité lidi to nemělo žádný význam.       

 

7) Měl jste se svou přítelkyni nějaké přesné rituály, zásadní pravidla, která se musela dodržovat při sexualitě (například při líbání, orgasmu apod.)

Přesné rituály jsme neměli, všechno jsme řešili individuálně dle situace. Ovšem vzpomínám na jeden svůj problém a to bylo líbání, nebo jakékoliv projevy něžnosti na veřejnosti. Tohle já nedokážu. Pokud partnerka vystoupila z vlaku, čekal jsem, až vlak odjede, nebo jsme šli za roh budovy a tam jsme se přivítali, což dost komplikovalo situaci.

 

8) Mají to tedy lidé s Aspergerem podle Vás v partnerském a sexuálním životě těžší?

Vztahy jsou pro Aspergery velmi složitá věc hlavně proto, že člověk s Aspergerem si plně uvědomuje realitu. Asperger všechno prožívá jinak a každý je jiný. Pokud mám napsat, jak to prožívám já, tak například jsem nikdy nepochopil, proč se muži stále baví o pořádných velkých prsech (kozách). Pro mě je žena přitažlivá, pokud má prsa číslo 1–2.

 

9) Trochu intimní otázka. Zažil jste někdy orgasmus?

Ano, už v 10 letech. Třetí nebo čtvrtá třída základní školy. Skončilo vyučování a celá třída šla po schodech dolů do šatny pro boty. Když už jsme byli skoro dole, najednou jsem si uvědomil, že jsem si ve třídě zapomněl svetr. Utíkal jsem zpátky do třídy a ten pocit beznaděje a samoty, že budu poslední, ve mě vyvolal obrovský stres, který se v krátkém okamžiku proměnil v neuvěřitelně nádherný pocit. Samozřejmě, že jsem tehdy nevěděl, o co šlo. Nikdy před tím, ani po tom, jsem tak nádherný neznámý pocit necítil. Až později po letech jsem si uvědomil, že to byl orgasmus. Dodnes ale nevím, proč tomu tak bylo. Pravdou je, že mě spíše sexuálně vzrušuje určitá situace než sex samotný.

 

10) A jaké situace?

Pokud si ještě jednou vzpomenu na školu, kde jsem byl komunikačně v izolaci, tak pamatuju, že mě vzrušovalo, když například holky byly v tělocviku při běhu rychlejší než já. Nebo jsme byli jako třída po škole a ten pocit beznaděje, že budeme někde hodinu opisovat školní řád, ve mě vyvolal mimořádně silné vzrušení. Tím jsem se ale dostal do šílené situace. Chtěl jsem ten pocit samozřejmě zesílit, což je logické, když je něco příjemné, a proto jsem začal záměrně psát pomalu, abych byl poslední. Živě si vzpomínám, jak jsem se celý klepal nervozitou, ten silný pocit beznaděje a zároveň tak nádherný pocit vzrušení. Tahle situace byla asi v šesté třídě. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje, intuitivně jsem cítil, že nikdo z mých spolužáků tohle necítí. Považuju za zázrak, že jsem to dokázal tak skrývat, že nikdo na mně nepoznal takové silné sexuální vzrušení. To si prostě nezakážete. Představte si, že se vám chce kýchnout a vy to nedokážete zarazit, pouze to můžete nějakým šikovným způsobem utlumit a zamaskovat. Navíc já jsem nechápal, proč to tak cítím. V šesté třídě už jsem věděl, že to je sexuální vzrušení, ale nechápal jsem ty souvislosti s tím, že jsem po škole.

 

11) Jaké ženy se Vám líbí, nahé, nebo oblečené?

To je právě ono. Nahá žena mi nic neříká, ať už je to obrázek, video nebo naživo. Ale pokud je pěkně oblečená, ať už je to nějaká uniforma, nebo kalhoty, sukně, tričko, sportovní dres, spodní prádlo, to už je pro mě silně vzrušující. Dokážu ještě cítit silné vzrušení, když je žena nahoře bez a má na sobě sportovní trenýrky nebo kalhotky s nohavičkami za předpokladu, že má malá prsa. Jakmile by tam byla větší prsa, o kterých se běžně baví muži, tak bych žádné vzrušení necítil. Běžné kalhotky mi nic neříkají, musí to mít trošku nohavičky.

 

 

 

 

12) Jaký máte názor na léky? Měli by se lidem s autismem podávat při nadměrném až agresivním sexuálním chování, nebo si myslíte, že se to dá řešit jinak?

V první řadě je třeba zjistit, proč se člověk s autismem takto chová. Osobně si myslím, že v každém člověku jsou v určité míře obě tváře osobnosti, tedy dominantní i submisivní. Pak záleží na tom, kdo s kým se setká a kdo s kým vytvoří vztahy. Pokud je to v takových hranicích, že je při tom oběma dobře, není co řešit. Problém vidím tehdy, když jeden vyžaduje něco, co druhý nechce. Navíc pokud se jedná o těžší mentální postižení, tak tam není možné tomu člověku cokoliv logicky vysvětlit. Pak se zřejmě musí přistoupit k řešení přes lékaře a podobně. Pokud jde o lidskou společnost jako takovou, podívejme se do historie. Starověké zápasy na život a na smrt byly sledovány jako dnešní sportovní utkání na stadionech. Veřejné popravy zločinců vždy přilákaly velké množství lidí. V dnešní době je to například film V SÍTI. Těžko odhadnout, kdo se na film dívá z preventivních důvodů a kdo se vyžívá nad tím, jak jsou zločinci lapeni do sítě. Každopádně je to stejné jako veřejná poprava. Pak záleží na každém jednotlivci, co chce v sobě živit, jestli chce působit preventivně a výchovně, nebo zda pouze cítí uspokojení z toho, jak jsou odhaleni zločinci.

 

13) A Vy nějaké léky berete?

Pod nějakými léky jsem byl v období 1988–2000. V mém případě šlo o nezvládání stresu a běžných situací. Ovšem nedá se říct, že bych byl po těch lécích klidnější. Léky neodstraní váš problém. Léky vás pouze utlumí, že pak celé dny spíte, tloustnete a nemůžete se přinutit zůstat v bdělém stavu. Efekt je asi stejný, jako když agresivního psa strčíte do klece, nebo ho uspíte, pak vás sice nepokouše, ale jeho chování se tím nezměnilo. Pokud já jsem začal zvládat obtížné situace, je to pouze tím, že jsem pochopil celý princip fungování světa, dobra a zla. Celé je to jen o konkrétním člověku, nakolik si dokáže uvědomit, proč určité situace vznikají. Samozřejmě, že nejsem odolný vůči stresu, ale dneska vím, že z dlouhodobého hlediska přijde vyřešení všech negativních vlivů na světě.

 

14) Podle mě, když se člověk s autismem chová agresivně, určitě mu něco chybí (ale nemusí to být po sexuální stránce), jen je potřeba psychologicky zjistit, co to je, proč ta situace vznikla, a pak se zklidní.

 To určitě máte pravdu. Autisté se můžou nějak chovat a přitom tím říkat něco úplně jiného. Slyšel jsem o případu, kdy autista začal brečet, když přišel na návštěvu děda s babičkou. Na první pohled to vypadalo, že se dědy a babičky bojí. Jenže pak to analyzoval odborník a zjistil, že když přijde děda s babičkou, tak zazvoní na zvonek, který vydává pro toho autistu šílený bolestivý zvuk. Pro toho autistu byli děda s babičkou symbolem bolesti, a proto začal brečet, když je viděl. Když ale přestali při příchodu zvonit, autista přestal v jejich přítomnosti brečet.

 

15) Líbí se Vám erotické pomůcky?

Osobně mám rád vibrace, nějaké to plácání, elektrostimulaci. Z přírodních věcí jsou výborné kopřivy nebo nějaký pálivý masážní olej. V dnešní době jsou erotické pomůcky potřeba, protože jsme se posunuli dál, kam předchozí generace neměly možnost vstoupit. Je tu dlouhé období relativního míru a blahobytu. Je to stejné jako veškerá technika. Je tu ale jedno nebezpečí. Co by se stalo, kdyby najednou přestal fungovat internet, mobilní telefony, elektřina? Celá řada lidí by to neustála. Dokázali by se partneři ještě pak uspokojit bez erotických pomůcek? Stačí si sednout ve vlaku či autobuse. Když si někdo přisedne, už má na uších sluchátka a s někým komunikuje přes mobil, takže není možné navázat běžný rozhovor v dopravním prostředku. Situace kolem koronaviru lidi naučila ještě více být ve virtuálním kontaktu. Samozřejmě to zvýší poptávku i po virtuálním sexu. Ale co potom, když vypadne internet? Dokonce i firmy a náboženské společnosti, které kladly důraz na osobní setkávání a budování skutečných osobních vztahů, nyní velmi ochotně přešly na webináře a virtuální komunikaci. To je samozřejmě živnou půdou pro další nežádoucí úchylky. Mrzí mě, že lidé zapomínají na běžné doteky. To se časem změní v silný deficit a tím zřejmě vzniká mnoho škodlivých úchylek.

 

 

16) Máte rád vibrace, plácání, elektrostimulaci. Jakou erotickou pomůcku byste nejraději použil na tyto erotické prožitky?

Z vibrací se mi líbí vibrační erekční kroužek se závažím.

Na plácání určitě důtky. Lze s nimi šimrat i citelně švihnout. I to něžné plácání plácačkou či bičíkem je vzrušující. A z elektrostimulace se mi líbí dvojitý kroužek na penis nebo varlata. Po připojení na generátor impulsů se začnou dít věci!

 

17) Jaký máte názor na sexuální asistentky?

Je to náhražka něčeho, co v dnešním světě chybí v přirozeném stavu. Když cokoliv chybí v přirozeném stavu, musí se to něčím nahradit. Přirozený stav je v tomto případě plně funkční partnerský život. Muž, žena, manželství, dům, uspokojivá práce, děti... Pokud člověk není schopen tohoto přirozeného stavu dosáhnout, zcela pochopitelně hledá náhražky. Například tantra masáže, to je skvělá věc na uvolnění, na odpočinek. Ale taková tříhodinová tantra masáž vyjde třeba na 5 000 Kč. Pokud manželský pár má dostatek času a fantazie, dokáže si takovou tantra masáž udělat vzájemně několikrát týdně pouze za nákupní cenu masážních olejů.

 

18) Je něco, co Vás v životě omezuje?

Jsem akční člověk, vadí mi, když se nic neděje. Vždycky se dá něco dělat, to jen lidé nechtějí. Pokud podám ruku a člověk se nechytne a nejde se mnou sám, nemá to smysl. S bývalou partnerkou jsme si rozuměli, k rozpadu vztahu došlo působením z vnějšku. Člověk, který má určité postižení a je zvyklý na jistotu domova, těžko dokáže udělat krok do neznáma a zvolit si vlastní cestu. Je to škoda, protože jsem dokázal, že za určitých okolností i člověk s postižením umí třeba zapnout pračku nebo uvařit jednoduché jídlo. Jenže tohle byl můj pohled na situaci, naučit partnerku mnoho věcí, které ji baví. Jenže když okolí vidí situaci jinak, časem pochopíte, že nemáte šanci, protože člověk si většinou volí jistotu, na kterou je zvyklý. Jsem nyní v kontaktu s jednou ženou, která vzpomíná na dobu, kdy byla mladší, že všude byla samá zábava, že teď nikde nic není. Když jí řeknu, že to záleží na nás, co s tím sami chceme začít dělat, tak zatím nereaguje. To samé je v pracovních vztazích. Jsem prakticky obklopen smířenými a rezignovanými lidmi, kteří sice tvrdí, že něco chtějí dělat, ale kladou si podmínky, že tohle ne a s tímto že nesouhlasí. Lidé nějak nemůžou pochopit, že když budou jen zaměstnanci, budou stále na stejné úrovni.

 

Na vrcholu dětského skákacího hradu na trzích v Ředhošti stojí Růžový slon..., kterého si Pavel všiml těsně před naším rozhovorem na tento web...