Rozhovor s Viktorií Havrdovou- Všímám si extrémních pólů

1) Kdy jsi o sobě zjistila, že jsi autistka? Byla jsi na vyšetření nebo sis dělala vlastní test?

Začala jsem o tom přemýšlet, když mi bylo asi 15 let. V televizi běžel seriál Gympl s ručením omezeným, kde byla autistická postava. Sara Sandeva hrála autistku, která má Aspergerův syndrom. Měla rutinní chování, nosila stejné oblečení, mluvila monotonně. Tenkrát jsem to ještě nestudovala do hloubky, v té době jsem se necítila ještě jiná. Hlouběji jsem o tom začala přemýšlet až na vysoké škole. Škola byla náročnější, přišla jsem do jiného města a já začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Ve škole se bavily skupinky mezi sebou a já přemýšlela, kdy za nimi mohu jít, jestli se to hodí, aby to nebylo moc osobní, každou věc jsem si promýšlela, abych nevypadala divně. Na oficiální diagnozu jsem nešla, jsou tam dlouhé čekací lhůty a na papíře to mít nepotřebuji. Řekla jsem si, že je důležité, co vím já o sobě, ztotožnila jsem se s lidmi s autismem a jsem si teď v mých 24 letech jistá, že mezi ně také patřím. Jen chci ještě dodat, že nikdo z nás není nemocný, jen trochu uvažujeme jinak. Ale necítím potřebu být diagnostikovaná, nepociťuji, že bych zatím potřebovala využít sociální výhody a sociální služby, které se autistům nabízejí.

2) Kdy jsi poprvé navázala partnerský vztah a jaké to bylo?

První vztah delší než pár měsíců jsem měla asi v patnácti letech se spolužákem z vedlejší třídy. Zjistila jsem, že je zajímavý, i když si z něho dělali spolužáci srandu (právě proto mě napadlo dát se s ním do řeči, abych zjistila, jaký opravdu je). Rozešli jsme se krátce před maturitou – byli jsme spolu sice tři roky, ale během nich jsme se oba dost proměnili, koneckonců není divu, mezi patnácti a dvaceti lety se mění každý...

3) Měl některý z Tvých partnerů autistický syndrom?

Jen jeden z mých partnerů měl papír na ADHD i Aspergera. Ale všichni moji bývalí partneři byli něčím zvláštní. S prvním klukem jsem chodila ještě dřív, než jsem se o autismus začala zajímat. Jiný z mých partnerů zase moc nevěřil tomu, že jsem jiná. Naposledy jsem poznala dva kluky v autistických skupinách, jeden měl podezření, druhý měl stanovenou diagnozu na autismus. Často se setkávám s tím, že některé autistky by nemohly chodit s mužem, který je také autista, z toho důvodu, že mají obavy, že by jejich potřeby na sebe příliš narážely a nezvládli by je vyladit k oboustranné spokojenosti.

4) Jací muži se Ti nejvíce líbí a proč?

Takoví, kteří jsou podobní jako já, kteří se mě snaží pochopit. Nevybírám si partnera podle vzhledu. Samozřejmě, že určitá chemie a přitažlivost je důležitá, ale rozhodující jsou pro mě jiné faktory. Třeba když mají podobný smysl pro humor. Nikdy jsem neměla vyloženě vzhledově vyhraněný typ. Možná jsem kdysi říkala, že se mi moc nelíbí příliš svalnatí muži nebo takové ty „exotické“ jižní typy. A nakonec to dopadlo tak, že mám přítele s tmavými vlasy a snědou pletí. Vzhled se navíc dá měnit a taky se v průběhu stárnutí mění i sám od sebe, to by opravdu nebylo pevné měřítko.

5) Máš nějaký zážitek v souvislosti se vztahem a autismem?

Jeden mladík, kterému jsem se asi líbila, a tak mě vzal na rande, mi pak řekl, že se ozve, ale neozval se. A mně to přišlo divné, brala jsem to doslovně, což je u autistů normální. A tak jsem mu (poněkud dětinsky, ale snad mě omlouvá, že mi bylo -náct) později napsala: „Hm, že ses ale ozval!“ Přitom jsem ani do něj nebyla nějak zakoukaná, že bych jednala zhrzeně, prostě mě naštvalo, že nedodržel, co slíbil. Dnes už takzvaný ghosting (tzn. když se s někým už nechcete vídat nebo bavit, ale místo abyste mu to řekli, začnete ho ignorovat a už se neozvete) chápu, i když to není úplně nejférovější řešení.

6) Mají to lidé s autismem podle Tebe v partnerském a sexuálním životě těžší?

Myslím že asi ano. Autismus se projevuje ve zvláštnostech v komunikaci nebo v jiných projevech. A právě ta komunikace je potřebná, když chcete vztahy navazovat a udržovat. Když má autista sebereflexi a řekne si, že má spoustu věcí jinak než ostatní, a když i přes to chce těm lidem porozumět, může si z pozorování a zkoumání mezilidských vztahů a modelů v nich udělat skoro až koníček, jako takový trénink. Já zkoumám, jak na různé věci reagují ostatní, a podle toho potom stavím svoje vlastní reakce – vím, co někomu jinému v reakci na nějakou věc „prošlo“, a tak to beru tak, že tohle si můžu dovolit taky.

7) Učili Tě rodiče k sexuální výchově? A učili Tě i učitelé ve škole k sexuální výchově?

Doma jsem měla brožurky o dospívání a takových těch věcech jako je menstruace. To mi vysvětlovala mamka. Je logické, že toto přebírá jeden rodič podle pohlaví dítěte. Mě brali jako neurotypickou, takže nikdo nepředpokládal, že by se mi v tomto ohledu neměli věnovat (což se někdy děje u lidí, kteří mají nějakou diagnózu již od dětství, že k nim někdy okolí přistupuje jako k „čistým bytostem“, které nemají žádné sexuální nebo vztahové potřeby, ale tak to není – nezájem o sex a vztahy je něco jiného a nemusí být spjat s konkrétní diagnózou).

8) Setkala ses někdy u sebe nebo u ostatních se šikanou, případně se zneužíváním?

U autistů je spíš výjimka ten, kdo nikdy šikanovaný nebyl. Všimla jsem si vzorce „kdo chce psa bít, ten si hůl najde“. Děti jsou někdy kruté a často velmi nelogicky. Když je člověk otloukánek, tak se mu posmívají klidně i za totéž, za co by oblíbeného vůdce party chválili. Šikanované dítě si potom ale myslí, že to, co je u něj komentováno s posměchem, je nějak špatné, a může se to snažit schovat nebo změnit kvůli pár hlupákům.

9) Jak podle tebe lidé nahlížejí na lidi s autismem?

Všímám si extrémních pólů. Buď se předpokládá, že každý autista musí mít mentálně postižení, ale je spousta autistů bez mentálního postižení. Plno z nich má akademický titul a jsou na to hrdí. Nebo v jiných kruzích zase panuje představa, že autisté jsou „dar z nebes“, geniální lidé, kteří tím, že přemýšlí jinak, přišli reformovat svět. V obou případech mohou mít pak rodiče nebo jiné pečující osoby tendenci z dítěte (teď mluvím o dětech, protože jsou nejvíce pod dohledem) dělat buď především pacienta, který je skoro nonstop v terapii, nebo předčasně vyspělou studnici moudrosti. I pokud ale autistické dítě je mentálně postižené, nebo naopak savant (tzn. člověk s nějakým výrazným talentem v určité oblasti), nemělo by se zapomínat na to, že je to stále především dítě, které si chce třeba taky někdy hrát (byť svým specifickým způsobem).

10) Jaké to bylo vystupovat na veřejnosti a prezentovat svou přednášku? Měla jsi trému?

V tomhle asi vybočuju z řad introvertů (kam patřím, i když nemusí být každý autista introvert). Na mluvení na veřejnosti jsem se těšila. Samozřejmě že jak se můj výstup přibližoval, tak se mi třeba potily dlaně a cítila jsem nějakou trému, ale když jsem viděla, jak se na mě publikum dívalo, tak jsem asi nacítila emoce toho očekávání a zvědavosti, takže něco přeskočilo. Nikdy jsem nekoktala, neměla vadu řeči, takže jsem se na to těšila a vím, že bych dokázala vystupovat na další autistické konferenci.

11) Je pro Tebe těžká běžná sociální interakce s druhými lidmi? A co je nejtěžší?

Když jde o lidi, které znám, tak to těžké není. S cizími lidmi postupuji podle schémat. Nejhorší situace je při pracovním pohovoru, to nikdy neodhadnu, jak bych se měla chovat. Na jednom pohovoru mě třeba nevezmou, že jsem škrobená a slušná, zatímco oni hledají někoho do nepohody, a na druhém pohovoru zase hledají někoho profesionálně vystupujícího, a tam se jim zdám zase moc civilní. Čistým založením nejsem ani jedno, umím obě polohy, ale potřebuju vědět, která je vyžadována a co si můžu dovolit.