Sexuální asistence aneb Doteky s intimitou handicapovaných v Českém rozhlase

V té osobité i napsané mluvě je možnost zachytit třeba skoro až dojemnou, uklidňující mluvu úžasného Milana Langera, jeho odvážnost, empatie a pozitivní náhled na život vám dodá sebedůvěru ve svém vlastním sexuálním prožívání, i když jste handicapovaní, nebo sexuální asistentka Vladana vám ukáže sexuální energii, směr, kudy se vydat k sexualitě...

Reportér:

A teď v 22 hod. vás na Dvojce zveme k poslechu dokumentu o sexuální identitě zdravotně postižených a práci sexuálních asistentek. Aktéry jsou: Vladana Augstenová, sexuální asistentka pro handicapované, a Milan Langer, předseda Trendu vozíčkářů Olomouc. Dále vystupují Lucie Šídová, výkonná ředitelka a psychoterapeutka organizace Rozkoš bez Rizika, a Petr Eisner, který pracuje jako lektor a odborný poradce v oblasti sociálních služeb a školitel intimní asistence. Dokument s názvem Sexuální asistence aneb Doteky s intimitou handicapovaných natočil Miroslav Buriánek.

Milan Langer:

Kolik vás zdravých mužů omývají krásné dívky, pomáhají vám s oblékáním, se svlékáním, s ukládáním, to je osobní asistence. Nicméně ten prostor pro fantazie je zde úžasný.

Vladana:

Také nás lidé napadají, že jsme zasloužilé prostitutky, děláme tuto práci. Mně je jedno, jak toto nazývají, já se za tuto práci nestydím.

Miroslav Buriánek:

Petře Eisnere, jste školitelem sexuálních asistentek. Udělejme si vhled do tohoto tématu.

Petr Eisner:

No, tak u nás v České republice ještě do poměrně nedávné doby bylo téma sexuality lidí s postižením naprostým tabu. Dřív se dost často dělo, že lidé byli vnímáni jako věci, jako nějaké bezpohlavní bytosti nebo jako věčně malé děti, což samozřejmě tak není, protože ten člověk bez ohledu, jaké má postižení, tak dřív nebo později sexuálně dospěje a potřebuje projevovat a uspokojovat svoje sexuální potřeby.

Miroslav Buriánek:

Má touhu jako zdravý člověk.

Petr Eisner:

Přesně, má touhu. Co nemá a čím se liší od nás, v čem vznikají ty handicapy, je, že má velmi omezené možnosti pro uspokojování těchto svých potřeb.

Miroslav Buriánek:

Točil jsem s Petrem Eisnerem, točil jsem s Vladanou Augstenovou, točil jsem s Milanem Langerem, točil jsem s Lucii Šídovou. Vy jste ředitelkou organizace Rozkoš bez Rizika, zde se připravovaly, školily sexuální asistentky.

Lucie Šídová:

Ano, školily se v rámci našich workshopů a zúčastnily se několika kursů pod vedením českých i zahraničních lektorů.

Miroslav Buriánek:

V České republice je to určité novum na rozdíl od zemí na západu od nás.

Lucie Šídová:

Česká republika je první postkomunistickou zemí, která zavedla sexuální asistenci. V zahraničí, v západních zemích funguje sexuální asistence například v Švýcarku, Německu, Holandsku x let, ve Švýcarsku je to konkrétně 10 let. Tam už mají se sexuální asistencí velké zkušenosti, proto nás také měli možnost učit a pomohli nám zavést sexuální asistenci zde.

Milan Langer:

Kdo si umí představit, jaké trápení má zdravý, 15letý chlapec, který trpí tím, že se těžko seznamuje. Jakými problémy prochází zdravá dívka ve svých 14 letech, když má pocit, že není dost hezká, protože mediální model říká něco jiného. A teď si představte, že takovýto chlapec je na vozíku, má třeba nezvladatelný třes končetin a ještě obtížně artikuluje. Pro ty neznámé často působí, že je mentálně retardovaný. Nemusí být. Zdravotní handicap neznamená ještě mentální retardaci, navíc ani lidé s mentálním handicapem nejsou zbaveni priorit svých sexuálních potřeb. Jenom je prožívají třeba jinak, jenom se k nim musí jinak přistupovat. Abych já, protože se pohybuji na invalidním vozíku, mohl dojet do Českého rozhlasu natáčet, potřebuji upravený vlak, upravené nádraží, upravené chodníky a v neposlední řadě také upravené vstupy do budov, případně WC. Nikoho asi nezarazí to, že když někde sedím půl dne, že vlastně potřebuji na WC.

Miroslav Buriánek:

Vladano, cesta k sexuální asistenci, jak se žena k této profesi dostane?

Vladana:

Každá máme jiný příběh. Moje cesta byla nedobrovolná, neplánovaná. Já jsem před 5 lety podnikala, dostala se do dluhů a jako trest jsem si dala vstup do sex-byznysu a začala prodávat svoje tělo, protože jsem potřebovala peníze. Ale nespokojila jsem se s tímto osudem, naopak mi tam okamžitě přicházely vize. Sama jsem měla zdevastovanou sexualitu, takže jsem se začala o to zajímat a postupně se vyškolila přes tantrické masáže až k sexuologické práci s tělem. To je obor z Univerzity lidské sexuality, který se školí tady v České republice od roku 2012 a je to léčení sexuální energie dotykem, bez pohlavního styku. K sexuální asistenci jsem se dostala na konferenci o násilí v sex byznysu, kde se zmínili o sexuální asistenci pro handicapované lidi. To bylo před dvěma lety a já jsem už měla v té době za sebou výcvik o sexuologické práci s tělem. Takže jsem věděla, o čem je řeč, byla jsem nadšená a věděla jsem, že to bude pro Českou republiku revoluční. Že konečně by lidi mohli pochopit, že sexualita je důležitou součástí každého z nás, protože jsme se s ní narodili, díky ní jsme vznikli, že je s ní možno pracovat, pomáhat tělu i bez pohlavního styku. Teď se mi to ohromně hodí pro práci s handicapovanými.

Milan Langer:

Člověk, který je s nejrůznějším typem postižení, má také ty obyčejné potřeby jako každý jiný. To znamená poznat někoho druhého, kdo je mu blízký, moci se s ním seznámit, dotýkat, moci uvolnit svou sexuální energii, moci naplnit alespoň své některé fantazie. Je to běžné a je to normální.

Miroslav Buriánek:

Sexuální asistentka ví, jak přistupovat k tomuto klientovi a týká se to i manipulace s tělem. Nekvalifikovaná prostitutka by mohla hodně ublížit.

Milan Langer:

Víte, ublížit by mohl kdokoliv a kdykoliv. Ano. Jsou různé typy postižení. A není tajemstvím, že mnozí z nás navštěvují v případě potřeby i běžné prostitutky. Je to podle mě zcela normální. Jde spíše o něco jiného. O citlivý přístup k lidem s postižením, kteří mnohdy od dětství, už téměř od kolébky, možná ještě v břichu své matky slýchávali, a jejich rodiče také, že to není Honzík, Maruška, ale je to chlapeček s postižením. Víte, co řekne lékař, když zjistí nějakou deformitu, prasklinu, když zjistí, že to dítě s vysokou pravděpodobností se narodí s handicapem? Maminko, bude to chlapeček a bude mít postižení. Podobné zvolání je slyšet v porodnici při narození. Sociální pracovníci pak často řeší toho človíčka ne jako Honzíka, ale jako toho chlapce, který má nějaký handicap a ten je potřeba řešit. Pro rodiče se může mnohdy takové dítě stát někým, kdo nemá ani pohlaví. Kdysi jsme se smáli tomu, že označené záchody jsou muži, ženy a vozíčkáři. Jako kdybychom byli speciální pohlaví. Tak tomu není. Jsme muži, ženy, se svými možnými odchylkami, mezi námi mohou být gayové, lesbičky. Je to úplně běžná populace, je to nová situace.

 

Miroslav Buriánek k Vladaně:

Vy jste po činnosti sexuální pracovnice žila v celibátu. Mě zajímá tento moment.

Vladana:

Ten moment byl pro mě taky velmi důležitý. Protože já jsem také pracovala jako sexuální pracovnice rok a půl a během roku a půl po třech měsících už jsem absolvovala tantrické kurzy, semináře. Pochopila jsem, jakým způsobem jsem se devastovala špatnou sexualitou. Co jsem všechno nevěděla. Začala jsem poznávat svoje tělo, začala jsem získávat sebeúctu a sebehodnotu. Měla jsem praxi, že jsem ještě pohlavní styk poskytovala a zároveň už jsem ho odmítala. Že jsem třeba dělala jen tantrické masáže. Ten zlom přišel po roce a půl, přesněji po výcviku sexuologické práce s tělem, to je léčení sexuální energie, a to mě tak nadchlo, že jsem se rozhodla dobrovolně, že už ten sex nebudu poskytovat. Nejenom v práci, to znamená za peníze, přestože jsem pořád měla velké dluhy, ale ani v soukromí. A začala jsem zkoumat, co všechno se tam odehrává se mnou v tom těle. Protože to bylo oproštování od závislostí všeho druhu. Nejtěžší závislostí bylo zbavení se toho chtíče. A to rozhodlo. Ale ten celibát byl náročný, stejně jako když se zříkáte alkoholu, který máte rád. Úplně stejné příznaky tam jsou. Měla jsem abstinenční příznaky. Dodneška ten celibát mám, je to už tři a půl roku a pořád dělám průzkum a pracuju se svou sexualitou a intimitou tady na té úrovni.

Miroslav Buriánek:

Je to vědecký přístup, jak to máte takhle dokonale srovnáno, zároveň srovnáváte sama sebe a pomáhá vám to zbavení se chtíče, to je dosti obtížné a při tantře, ta sexuální energie se rozlévá celým tělem, a to je člověk pak zahlcen slastí.

Vladana:

Já vám to řeknu jednoduše, jak to vysvětluju svým klientům. Náš standardní běžný konzumní svět si myslí, že ejakulace je nejlepší zážitek ze sexu. A je to přesně naopak. Ejakulace je, že tu nejkrásnější energii, kterou máte v těle – vy dáte ven. Týká se to jen mužů, protože muži, když mají ejakulaci, ztrácí energii, proto jsou potom unavení, a čím jsou starší, tím je potom jejich penis unavenější, tělo je unavené, kdežto v tantře se učíte, jak nedosáhnout ejakulace, ale kultivovat tu energii dovnitř v těle a můžete dosáhnout orgasmu, několikanásobných orgasmů jako žena, protože my ženy ztrácíme energii během menstruace, ne během orgasmu. My získáváme energii, protože můžeme mít mnohonásobné orgasmy a můžeme mít pořád sex, kdežto muž už si myslí, že by chtěl nejradši, aby měla čím dál víc orgasmů, pak čeká najednou ejakulaci a pak odpadne, protože je úplně vyčerpaný a vysílený. Ale sex nabíjí, ne vysiluje, my známe vysilující sex.

Miroslav Buriánek:

Pochopil jsem to dobře, Vladano, tak náš pracovní přístup nebo vaše metoda přístupu k handicapovanému je vedena přes tantru.

Vladana:

Ona není vedena přes tantru. Tantra je životní styl. A já ten životní styl tantrický žiju, nebo to umění jsem se naučila, já už tantrička jsem. Já jenom těm lidem ukazuju, co mně samotné pomohlo a co si myslím, že by mohlo pomáhat i jim, protože už s tím mám pětileté zkušenosti. Mám zkušenosti s lidmi, kterým jsem poskytovala sexuální služby, a přesto nebyli spokojeni ani oni ani já. Poskytovala jsem pohlavní styk a bylo mně bylo divné, jak je to možné, proč nejsem spokojená a ani oni nejsou kolikrát spokojení, a viděla jsem ten rozdíl, když jsem potom dělala tantrické masáže a přistupovala jsem k té sexualitě jinak. Najednou jsem měla důkazy na sobě i na druhých, že práce s vědomou sexualitou může opravdu pomáhat, léčit. Pro mě byl nejdůležitější ten mír v tom těle, a ten tam je, přestože neposkytuji ani neprovozuji pohlavní styk, ale se sexuální energií stále pracuji, já ji cítím, cítíte už pořád.

Miroslav Buriánek:

Pane Eisnere, vy jste školitelem sexuálních asistentek. Vaše zkušenost s tím? Charakterizujte svou funkci vzhledem k sexuálním asistentkám.

Petr Eisner:

Já pracuji hlavně v sexuálních službách, kde se snažím o standardizaci práce se sexualitou v sociálních službách, dělám cviky pro sexuální důvěrníky, což jsou pracovníci v sociálních službách, kteří pracují s tou sexualitou i na té úrovní intervence a osvěty. Tam, kde končí práce těchto pracovníků v sociální službě, tak právě začíná potom už práce sexuálních asistentek. Tam dochází k fyzickému kontaktu, který my si s klientem v sociální službě dovolit nemůžeme. Všechny dámy znám. Ale narazili jsme na to, že se za sexuální asistentky také vydávají jiné ženy, které prošly možná jiným vzděláváním, nevím, ale tím, že koncepčně tato pozice v zákonech není stanovena, uchycena, tak vlastně kdokoliv může dneska bohužel přijít a říct – já jsem sexuální asistentka. Je na klientovi, aby si zkontroloval, čím prošla a jestli je to kvalitní, seriózní osoba, anebo ne. Někteří lidé s fyzickým postižením si dřív hodně stěžovali, že když využili služby nějaké řekněme standardní prostitutky, tak se často setkávali s tím, že ta prostitutka dávala najevo hnusení, štítila se, pohrdala, a tak z toho ten člověk vůbec nic nemá. Sexuální asistentky mají umět s tím člověkem fungovat důstojně, seriozně, a to ve všech směrech.

Miroslav Buriánek:

Vy si, Vladano, klienty vybíráte nebo také klienta odmítáte? Jaká je konkrétní práce, přístup?

Vladana:

Mám to takhle od začátku, co jsem začala poskytovat pohlavní styk a dělala jsem práci sexuální pracovnice. Pak už mně bylo 40 let, takže jsem si to dala k narozeninám a už jsem měla nějakou svou sebehodnotu, sebeúctu. Věděla jsem, co dělám, a už tenkrát jsem nedovolila, aby někdo se mnou zacházel vulgárně. Nebo když byl někdo hodně opilý, nedělala jsem úplně nadoraz něco, co jsem nechtěla. Dám příklad: Gynekolog nemůže dělat všechno, na co si klientka vzpomene, ale má určitý koncept a s těmi klientkami takhle pracuje. Každý člověk, který pracuje se sexuální energií, se vypracuje a má nějaký koncept a pomaličku je v tom lepší a lepší. Já nemůžu říct, že bych si vybírala klienty, ale musím říct, že mám své hranice a ty hranice se pořád víc a víc vybrušují. A stalo se mi, že mi zavolal handicapovaný člověk, nebyl vůbec příjemný, byl až agresivní, a dá se říct i arogantní. Ne že bych ho odmítla, ale dala jsem mu okamžitě najevo, že takovým způsobem spolu fungovat nebudeme. Mám dané hranice a nemůžu říct, že bych si vybírala, ale týká se to sexuální energie, takže jdeme do intimity, je tam potřeba, aby tam byla určitá rezonance, přístup i ze strany toho klienta s nějakou úctou, důvěrou a nepřistupoval k tomu tím způsobem, že si myslí, že si na mě pískne, luskne a já udělám pro něj cokoliv. Takhle to u mě rozhodně nefunguje. Vždycky je práce se sexualitou, ať je to holčina, která stojí na ulici, nebo je to profesionální tantrická masérka, tak to záleží stejně na tom člověku, jakou má sám k sobě sebeúctu. Takovýhle si bude k sobě přivolávat klienty. Stalo se mi to hodněkrát, a stává se mi to, že někoho i odmítnu a nemám s tím vůbec žádný problém, protože já si sama sebe vážím, vím, co jsem do toho investovala a co jsem sama podstoupila. Je potřeba si uvědomit, že je to práce jako každá jiná. A jsou tam hranice. Nemůžou si ti lidé dovolit všechno, tak to nefunguje. Učíme intimitu a sexualitu. A intimita je o úctě a respektu.

Miroslav Buriánek:

V tom vztahu, v tom klientovi, Vy jste dominantní. vy jste horkem, nikoliv klient. On nerozhoduje?

Vladana:

Já jsem taková průvodkyně. Takže je provázím tou jejich potřebou. A protože moje práce spočívá v léčení a ukazování oproštění od závislosti a o tom, aby se ten člověk osamostatnil a byl schopen nakládat se svojí sexuální energii, tak tím že ho provázím, mu i svým způsobem i trochu určuju, kam můžeme k tomu jeho závěru a jakým způsobem dojít. Tím pádem i koriguju a řídím ten celý chod a vedení práce. Ještě nemám zkušenost s člověkem, který by byl silně autistický a nevěděl vůbec, co sexuální energie znamená, jak s tím má zacházet a tak dále. Ale nebojím se toho, protože lidé nemají nároky, nevymýšlí si něco extra, právě proto, že už mají tak zdegradovanou sexuální energii, že už by si chtěli vymýšlet nějaké porno scénáře. To spíše mají ti lidé, kteří většinou nevědí, co s tou sexuální energii udělat.

Miroslav Buriánek:

Praktiky BDSM, ty odmítáte?

Vladana:

Já je aplikuju, využívám, ale úplně jiným způsobem, než jaký si člověk umí představit.

Miroslav Buriánek:

Vy pracujete i s bolestí?

Vladana:

Ano, i s bolestí. Protože jsem sama tím procházela. Takže ano. Pracuje se i s bolestí. Ale není to o tom, pojďte mě tady zmlátit, anebo já zmlátím vás a tím to hasne, já se tady udělám a na shledanou, takhle ne.

Milan Langer:

Člověk s postižením většinou není hloupý a uvědomuje si, že je jiný. Já jsem ve svých 15, 14 letech vnímal, že mé tělo není úplně jako u těch ostatních. Od té doby tvrdím, že možná právě proto, že jsem někdy podvědomě toužil být krásný, tak jako ti ostatní, že se mi líbí korzety. Jako dítě jsem snil, že mi vyrobí korzet, který mě narovná, bude držet rovného, a já budu také zapadat do toho vzorce. Jak takový člověk, když si ještě přidá různé jiné problémy, má poznávat své tělo a začít si ho vážit. Jsou lidé, kteří vlivem svého handicapu neumí včas polykat, občas jim vytékají sliny, špatně komunikují a ještě z nejrůznějších důvodů nemohou ani provádět autoerotiku. Tyto lidé mnohdy potřebují velmi citlivý přístup k tomu, aby si začali svého těla vážit, aby začali brát sebe sama jako lidskou bytost, která má na sexualitu právo, která je hodná lásky, více než té rodičovské nebo mateřské, je to v každém z nás hluboce zakořeněno. Kdo z nás ať hodí kamenem, nikdy nezkoušel masturbaci. Člověk, který má postižené ruce, že toho není schopen, je ošizen i o tuto příležitost. Pro něj je pak sexuální asistentka, potažmo asistent psychoterapeutem, fyzioterapeutem. Pro člověka s postižením může být sexuální asistence součástí přípravy k běžnému sexuálnímu životu. Je role, není, nebude, nahradit pohlavní styk, je to výuka s poznáváním vlastního těla, poznávání sebe sama a také poznáváním toho, co mu může přinášet uspokojení, co nikoliv.

Vladana:

V intimní a sexuální práci není možné říct, že to je nějaký daný koncept, jak teď uděláme spolu byznys, protože intimita je tak vzácná a tak posvátná, že nikdy nevíte, co z toho vznikne. To je tak křehká věc, zázračná, že s tím se opravdu zachází hodně individuálně. S jedním člověkem pracuji takhle, s druhým člověkem musím pracovat úplně jinak, naladit se na jeho vlnu a stejně tak se ten člověk nalaďuje zase na mou vlnu, je to oboustranné.

Miroslav Buriánek:

Výměna energií, obohacování, zájem i pro vás.

Vladana:

Ano, je to tak. S někým cítím větší rezonanci, s někým menší, ale zase ze začátku jsem nebyla oproštěna, mohla jsem mít předsudky vůči těm lidem. Ještě třeba před pěti lety by mě ani ve snu nenapadlo pracovat s handicapovanými a myslím si, že bych k tomu měla odpor nebo despekt. Já bych se jich i bála, ale postupem, jak jsem udělala se sebou transformaci a vyléčila jsem si sama svoje study, strachy a bloky a kdesi cosi, tak se na ně dívám úplně jinak. Každý ke mně může přijít a pak bude záležet na nás dvou, jak se spolu dohodneme a co tam spolu chceme vytvořit užitečného za ten finanční obnos, protože to jsou dary. Je potřeba akceptovat i ty dary. Já něco dávám, co jsem sama zaplatila, a vyměníme, ty dáš mně. To je právě ta posvátná prostituce, to bylo to obohacování sexuální energií, léčení mysli, ducha a za to se dávaly dary. V dnešní době to jsou peníze, já jsem si vždycky z toho dělala srandu, kdybychom platili pytli brambor, tak mám za to dva pytle brambor a nikdo by se tomu nedivil, bylo by to v pořádku. A teď máme papírky, peníze a ten člověk odchází a je naplněn samozřejmě také z té výměny. Nedělá mi problém odříct něco, kde vím, že by ta výměna nedopadla dobře. To je rozdíl mezi tím, když jsem byla třeba prostitutkou, tak tam jsem kolikrát i do toho sexu šla a měla za zády a nad hlavou i svůj dluh milionový. A bylo mně z toho špatně a pak mně bylo ze mě špatně, že jsem do toho šla, a tak jsem se postupně z toho dostávala.

Miroslav Buriánek:

Máte s klientem první schůzku, domlouváte se, Vy víte, jaké je klientovo postižení, připravujete se na tu lekci. Studujete si jeho postižení, aspekty té přípravy a toho přístupu?

Vladana:

Já se na to pokaždé připravuju, ať je to v uvozovkách zdravý člověk, který má zase jiný druh postižení, to můžou být psychická postižení anebo handicapovaný, vždycky se na to připravuju.Nestuduji úplně konkrétně. Když mi někdo řekne, jaký má druh postižení, samozřejmě se na to podívám, ale že bych šla úplně do detailů, tak ne, protože já pracuju s energií, kterou ti lidé nevidí, nevnímají a já ji vnímám. A přehlížím trošku to handicapované postižení. Já tam vnímám to, co bychom spolu mohli vytvořit, protože vím, že ten člověk, jediné co k tomu potřebuje, abychom mohli něco užitečného vytvořit, je dech a to umí všichni. To není žádný handicap, většinou tímto handicapem nikdo netrpí, všichni dýchají a mě zajímá ten dech, takže mě to postižení vlastně moc „nezajímá“. Samozřejmě vím, že mají postižené ruce, takže se potom soustředíme na to, kam tu energii můžeme rozvíjet. Mám klučinu, který má údajně 4 roky života, paralelně mu odumírají nervy, pomaličku ochrnuje víc a víc a už přestává i mluvit. Ale vybudovali jsme společně silnou vzrušivou energii, velice příjemnou, já jsem s tím člověkem opravdu byla velmi v intimní blízkosti a jenom jsem tím rozhlazováním a dotýkáním se toho těla jsme tu energii propustili do poslední buňky a energie, kde dřív nebyla vnímána. Ale tímto najednou vnímána je a to je právě to, s čím se dá pracovat. Kdyby tuto práci dělali doktoři a věděli všichni, jak se toho člověka můžou dotýkat, sexuálně nebo intimně, a automaticky to v člověku rozvíjet, tak ti lidé se mají nádherně. On se jich nikdo nechce dotýkat, tak to budeme muset dělat právě my.

Miroslav Buriánek:

Někteří handicapovaní nejsou schopni sami se uspokojit, natož aby byli schopni sexuálního aktu. Jak toto řešit?

Petr Eisner:

Tak tady na to právě často narážíme v sociálních službách, kdy sice můžeme těm lidem různě radit a vzdělávat je, ale jestliže narazíme na fyzické nebo kombinované postižení člověka, je špatná motorika, člověk není schopen úchopu nebo má deformované končetiny, nedosáhne si do rozkroku, to tělo není hybné, i když ho překlopíme na břicho, tak není schopen pohybu. A tohle jsou limity, přes které my v sociálních službách už nemůžeme. Nemůžeme vstoupit do nějaké fyzické interakce s tím člověkem a do nedávna byli tito lidé odkázáni na to, že musela přijít nějaká samovolná poluce a nemohlo se jí žádným způsobem pomoci. V současné době by u takového člověka právě mohla pomoci sexuální asistence, kterou by mohl využít, ovšem i tady to není ještě úplně průchozí, protože ta asistence je v současnosti využitelná pouze pro lidi, kteří si ji dokážou sami sjednat. Jakmile bychom tu asistenci sjednali my, je tady riziko, že bychom byli nařčeni z kuplířství, protože jsme sjednali sexuální asistenci, která obsahově je před zákonem stejná jako prostituce.

Miroslav Buriánek:

Sexuální asistence je služba, která je placená?

Petr Eisner:

Jedná se naprosto o komerční službu, komerčně placenou záležitostí. Ta částka, která byla teď stanovená pro sexuální asistentky, které prošly tím výcvikem Rozkoše bez Rizika, je 1200 Kč na hodinu + výdaje za cestovné atd.

Miroslav Buriánek k Vladaně:

Petr Eisner je člověk Vám blízký?

Vladana:

Ano, Petr Eisner je podobného ražení, podobné filozofie, takže razí tu skutečnost, že sexuální energii je léčivá, zdravá a je potřeba podporovat sexuální energii u každého člověka.

Miroslav Buriánek k Milanovi:

Můžete hovořit o cestě k těm sexuálním prožitkům, jak Vám se ty dveře otevřely, kde jste je otevřel?

Milan Langer:

Víte, to by byla cesta na samostatný celovečerní pořad. Měl jsem to štěstí a mám, že mi funguje vyřídilka, netrpím nějakými přehnanými pocity méněcennosti, ruce dneska už sice téměř nepohyblivé, ale v té době ještě fungovaly jakžtakž. Proto jsem mohl začít poznávat sám sebe, což považuji za velmi důležité. Mohl jsem začít komunikovat na tato témata se svými spolužačkami, ovšem vyrůstal jsem v dosti skleníkových podmínkách, moje vlastní opravdu sexuální zážitky toho smyslu, jak to společnost chápe, přišly až v hodně pokročilém věku. Poznal jsem svoji ženu, poznal jsem ji v lázních a od té doby nemohu říct, že bych nepoznal ze sexuality víc. Vždy mě ale zajímalo, co všechno se dá dělat víc, a zastávám názor, kdo jiný, když ne my sami, koho to trápí, se o to má zasazovat. Proto možná pomáhám otvírat dveře i těm, kteří jsou nesmělí, kteří se bojí projít tím tématem, kteří podléhají společenskému tabu, to ne, o tom se nemluví. Mluvme o tom.

Vladana:

Je pravda, že u těch handicapů to není tak, že my si myslíme, že ty lidi nemůžou se sebou nic dělat. Oni můžou, ale my je často podporujeme v tom, že z nich děláme ještě větší chudáky, že oni nemůžou. Ale oni můžou. Je potřeba je učit, aby přijali zodpovědnost také sami za sebe, i s tím handicapem. Dokud prostě můžu něco, dýchat, koukat očima, malovat nebo nemalovat dobře, ale aspoň se přesunout nebo poprosit a někam odjet, všechno můžu. To jsou všechno totiž jenom výmluvy, ono je to pohodlný, jako že s tím nemusíme nic dělat, ne, my mu nebudeme pomáhat probouzet sexuální energii, my bychom potom měli o něj velký strach. Je pravda, že silný autista má potom chuť na sex a začne masturbovat někde uprostřed náměstí nebo by chtěl obtěžovat nějaké ženy, ale to je to umění toho člověka naučit a zbavit ho toho, protože to jde. My se jen musíme naučit o tom bavit a připustit si tu možnost, že ty lidi nebudou ze začátku úplně dokonalí tantrici, že nebudou hned na veřejnosti masturbovat anebo umět si poradit se svým penisem, s erekcí. Je to jasné, že to bude ze začátku chviličku trvat, ale jde to. To je důležité – že to jde, stačí jen chtít. Ze začátku se spousta sociálních pracovníků myslela, že to bude náročné informovat lidi, jak využívat sexuální asistentku, kdo jsme, co jsme, jak pracovat. Petr Eisner už jezdí, my o tom všude mluvíme, a najednou to jde.

Miroslav Buriánek:

Existují různé sexuální hračky, které mohou také pomoci handicapovaným k sexuálním prožitkům rozkoše?

Milan Langer:

Proč ne. Kdo si hraje, nezlobí, se dá zlehčit. Ale je to samozřejmě daleko vážnější. Zase si myslím, že dneska má kdokoliv nějakou pomůcku, ať už přímo zakoupenou, nebo s oblibou používají něco z domácnosti. Která žena a dívka nechtěla zkusit jaké to je, když jí partner zaváže oči šátkem? Který muž nechtěl zkusit, co se dá dělat zajímavého, když nemají zrovna partnerku? Erotické pomůcky jsou běžná záležitost, neodsuzujme je, ale ani je nekvalifikujme. Nikdy vám žádná pomůcka nemůže nahradit teplo dívčí dlaně, nikdy vám žádná pomůcka nemůže dát živé srdce, které vám řekne: Ano, máš sice křivé tělo, ale máš hrozně něžné ruce.

Miroslav Buriánek:

Paní Lucie, představme si, že jsem handicapovaný vozíčkář, silný diabetik, teď jsem se dozvěděl o službě sexuálních asistentek. Co mám dělat, kam se obrátit, kdo mi ji zprostředkuje? Poraďte mi.

Lucie Šídová:

Je to trochu problematičtější, ale je tady možnost – ty ženy, které pracují jako sexuální asistentky, si vytvořily svoje weby, ty weby jsou nazvány, aby byly dohledatelné, obsahují klíčová slova, která se sexuální asistence týkají. Vy jako budoucí klient si je můžete právě vygooglit přes internet. Což pro někoho je obtížné, někdy se to nedaří, a pokud to nedokážete nijak, tak je potom možné, aby váš asistent vám tu službu zprostředkoval. Tím se dle ministerstva vnitra nedopouští kuplířství a je možné také tuto službu sjednat, protože vy sám byste si ji nemohl sjednat a potřebujete k tomu asistenta, tak jako na ostatní věci běžného dne. Poprosit svého asistenta, pokud vy sám nemůžete. Nebo asistentku.

Miroslav Buriánek:

Je možné poprosit i rodiče.

Lucie Šídová:

Je možné poprosit lidi, které máte kolem sebe. Kamarády, rodiče, přátele, pokud vy sám nemůžete využít ruce, jste opravdu nehybný, tak můžete využít i svoji sociální síť, poprosit někoho, zda by vám nevyhledal kontakty na webu a nepomohl by vám s tím. Případně zavolal asistence, domluvit s ní první schůzku. Samozřejmě té schůzky se můžete zúčastnit vy sám, na té schůzce se sexuální asistentkou domlouváte, jestli spolu můžete dál spolupracovat, jestli vám ona může pomoci, co vy sám potřebujete.

Miroslav Buriánek:

První schůzka je tzv. kontaktní a pak se už pokračuje nebo nepokračuje.

Lucie Šídová:

Právě ta první schůzka je od toho, aby se ten klient domluvil, co by potřeboval, a sexuální asistentka řekne, jestli ano nebo ne, jestli se dál mohou setkávat. Je to takový kontrakt a domlouvají se, jestli ano nebo ne. Rozhodnout se může jak klient, jestli pokračovat, tak i sexuální asistentka, je to oboustranné.

Miroslav Buriánek:

Kolik je sexuálních asistentek vyškolených?

Lucie Šídová:

V současné době jich je pět. Tři jsou v Praze, jedna v Brně, jedna v Trutnově. Uvidíme do budoucna, jak se sexuální asistentce dál bude v České republice vyvíjet, jaký bude zájem, a uvidíme, jestli dál vyškolíme i další ženy, případně i muže, kteří by se věnovali sexuální asistenci. Ale to je ještě budoucnost.

Miroslav Buriánek:

Poptávka z hlediska handicapovaných žen po sexuálním asistentovi. Mám takový dojem, že u těch žen to bude slabší, menší.

Petr Eisner:

Máte pravdu, je to jinak, poměrově diametrálně jinak. My samozřejmě nemáme ty zkušenosti, nemáme ty muže z České republiky poměrově, ale my jsme se ptali švýcarských kolegů. Oni říkali, že je to zhruba rozložilo tak, že z deseti zakázek je devět od mužů vůči ženám – sexuálním asistentkám a pouze jedna z těch deseti od ženy s postižením vůči sexuálnímu asistentovi – muži, to je jenom jedna desetina toho obsahu celkového. Že zájem žen, když jsme se bavili s tím sexuálním asistentem – mužem, co je obsahem těch zakázek, tak on říkal, že velmi málokdy ty ženy touží po vyvrcholení, sexu, ale že chtějí sdílení, sedět vedle sebe, pomazlit se, přitulit se, držet se za ruku, jít na večeři. Zakázky tohoto typu.

Miroslav Buriánek:

Vladano, sexuální asistentky mají podobný přístup?

Vladana:

Každá máme úplně jiný přístup. Já mám za sebou další praxi, co se týče léčení sexuální energie a tady těch technik. Je tam ještě jedna z nás, která má za sebou podobnou cestu, zajímá ji tantra, dělá tantrické masáže a neposkytuje pohlavní styk. Nemůžu mluvit za děvčata, za ostatní, kteří poskytují pohlavní styk, a nepracovala jsem s nimi. Každá máme k tomu opravdu jiný přístup.

Milan Langer:

Nejdůležitějším erotickým orgánem je hlava. A o tom to je. Abychom cítili, že vzbuzujeme zájem, že když budeme sami sobě věřit, můžeme to skutečně dokázat, když budeme chtít mít nemožné.

Miroslav Buriánek:

Ta sexuální energie je nejsilnější hnací silou všech lidských pohnutek. Mozek je sexuálním orgánem.

Milan Langer:

Jak může na dívku působit dobře zvolené slovo, jak může naladit příjemný pohyb, něžné gesto, hlas.

Miroslav Buriánek:

Bezvadně všechno formulujete. Tím hlasem jste okouzloval. Přichýlil jste se, šeptal jste schopnost.

Milan Langer:

Víte, já jsem také musel projít vlastní nedůvěrou v sebe sama. Získat zkušenosti, otrkat se, dostat párkrát košem.

Miroslav Buriánek:

Užít si tu bolest, trápení.

Milan Langer:

Ano, dodnes vzpomínám, jak jsem u rybníka pod hvězdami vzdychal a říkal si, jaký je ten svět nespravedlivý, a dodnes na to vzpomínám s láskou. Vždyť to bylo velmi krásné, a že to k tomu patří. Dovolte nám prožít i toto. Děkujme za každé slušné odmítnutí.

Vladana:

Mě těší, že já pracuju zrovna v oblasti sexu, protože je pro mě tak posvátná díky té mé cestě. Že z toho mám obrovskou radost, protože sex máme rádi úplně všichni a mě to těší. Teda, že se to týká sexu. I když ho teď neprovozuji nebo neposkytuji, ani nedochází k interakci, ale chystám se k tomu, já už se cítím vyléčená, nebo bych řekla, že jsem toho hodně vyléčila. Takhle bych to spíš řekla, protože to je nekonečný příběh, když už se někdo narodí s nějakou karmou a zátěží a má něco v rodinách, tak je to na celý život. Chci ale říct, že se cítím teď velmi dobře, já se cítím připravena na vztah, na konečně dobrý vztah, takže se na to těším.

Miroslav Buriánek:

Vladano, asi už pospícháte, mám takový dojem, nechci vás zdržovat, ani omezovat.

Vladana:

Jdu za vnoučkem, mám tři a půlletého vnoučka a 24letou dceru, kterou jsem vychovávala sama. Takže mám krásnou zkušenost jako samoživitelka. Teď mám krásného vnoučka, těším se na tu skutečnost, že ho budu zasvěcovat do posvátné sexuality.

Milan Langer:

Já jsem celkem otevřený a ukecaný. Ta sexualita mi není cizí, bavím se na to téma rád.

Reportér:

Poslouchali jste dokument Miroslava Buriánka s názvem Sexuální asistence aneb Doteky s intimitou handicapovaných. Technická spolupráce: mistr zvuku Tomáš Zelhoffer, dramaturg Dan Moravec.